Theriomorph je nový sólový projekt Perttu Pakkanena, který z jeho mnoha projektů a kapel (Adaestuo, Horna, Sargeist, Vitsaus ad.) navazuje především na Cornigr. Čili jde o agresivní rychlý black metal, který se s ničím nesere a ani já se s recenzí nebudu srát.

Deska prezentuje v první řadě pořádný nátlak, maniakální vražedný trans, nenávist zakovanou do černých asfaltových drážek. Nehledejte tu žádnou hipsterskou nadsázku, žádné hippie mrky mrky, jen přísný vražedný black metal, stupňování furoru a zhudebnění destrukce na několik způsobů, které je umocněno nijak složitými, ale výborně fungujícími fígly. Zaříkání v Lunar Emblem nebo chorál v Burning Black Bleeding jsou jen drobným osvěžením v půlhodiny dlouhém stupňovaném soundtracku rituální vraždy. Jednoduché a břitké riffy se skvělým zvukem, kdy zejména proplétání basové linky s hlavní kytarovou melodií je jako z učebnice. To a ještě víc přináší na svém debutu Theriomorph. Nezvykle konkrétní zvuk bicích umožňuje už tak solidní agresivitě ještě lépe zapůsobit, a když baterie spustí kanonádu naplno jako v úvodu Nocturne, je to masivní sonický atak, který snese srovnání se zásadními žánrovými milníky.

Porce 33 a půl minuty je přesně akorát, nic se tu neprotahuje a opakování slouží k navození transu, nikoli k zaplácnutí přebytečné plochy. Jen tak náhodně mi Theriomorph připomněl střet pozdních, nikterak přehnaně avantgardních Mayhem s bestialitou Ominous Resurrection a okázalou pravověrností Funeral Winds. Hudebně nejblíže má pak určitě k výše zmiňovaným Cornigr. Tohle je pořádně zlá a chorobná hudba!

Terratur Possesions se konečně vrátil s opravdu silnou deskou, která musí udělat radost každému ctiteli černého kovu. Nejen kvalitní hudba, ale parádní obal (vraždící hermafrodit s pořádným cábem) a dobře udělaný layout (což je již tradičně Oleho silná stránka) podtrhují kvalitu. Patrně nejlepší letošní deska co se extrémního black metalu týká.