Thy Catafalque patří už delší dobu mezi nejznámější maďarské metalové kapely. Nebo aspoň já nedám z hlavy moc dalších, snad jen s výjimkou Tormentor, kterým by se podařilo vydobýt si tak velký úspěch a jejichž sláva stále roste. Na rozdíl od Tormentor ale Tamás Kátai a jeho Thy Catafalque netěží jen z kultu, který se vybudoval okolo přes třicet let starých nahrávek, ale pravidelně tvoří a vydává nová alba. Některá z nich jsou fakt výtečná, osobně dám ruku do ohně například za Rengeteg z roku 2011, což je fakt jedno z nejlepších alb minulé dekády. Některé desky jsou, pravda, méně geniální, ale troufám si tvrdit, že úplnou blbost nenahrál nikdy a všechny tituly Thy Catafalque mají něco do sebe.

Ano, po vydání Rengeteg to měl Kátai docela těžké, protože tak skvělé album holt nestvoříte každý rok. Jeho následníci Sgùrr a Meta, byť některé songy z nich mám dost rád, byly prostě slabší. Předloňská Geometria mile překvapila, ale až letošní album Naiv mě opět pořádně posadilo na zadek. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a s čistým svědomím napíšu, že Naiv od Thy Catafalque je dost možná úplně nejlepší album, co jsem letos slyšel.

Proč? Kátaiovi se tentokrát podařilo svůj recept opět dotáhnout k dokonalosti, plus celé album je našlapané totálními hity od začátku do konce. Hned během úvodní skladby A bolyongás ideje nás Thy Catafalque přesvědčí, že umí skvostně namíchat dohromady metalové prvky, elektronickou hudbu, nějaké ty vlivy maďarského folku, ženský i mužský zpěv a udělat to ke všemu tak, že to zní jako nejpřirozenější věc na světě. Ať to jsou blackmetalová tremola, klávesy, žestě, flétna, nějaké vesmírné zvuky nebo smyčcové nástroje, vše spolu krásně sedí, doplňuje se a hlavně má v hudbě své místo. Za celých 47 minut nemám pocit, že by se objevil nějaký zvuk, který tam je navíc, zbytečný nebo že by zde naopak něco chybělo či se opakovalo.

Těch ryze metalových prvků celkem ubylo, je zde mnohem více prog/space rocku a elektroniky, byť třeba v prvním a posledním songu se pořádně našlapaná párty rozjede. A třeba ve srovnání s alby, která vycházela u Epidemie Records, dokonce ubylo i temné atmosféry. Celý Naiv je naopak velice pozitivní a skočná nahrávka, a to jak v čistě instrumentálních chvílích, tak i když se zpívá. Thy Catafalque vás navíc dovedou přesvědčit rovněž o tom, že maďarština umí být krásně znělý jazyk, byť všichni moc dobře víme, že to je ve skutečnosti řeč ufonů. Třeba třetí song Embersólyom je toho dobrým důkazem. Umět maďarsky více než pět slov, klidně bych si tuhle pěveckou linku zpíval celý den. S překladem textů si teda nemusíte lámat hlavu, protože ve fakt krásně udělaném limitovaném digibooku (který jde stále sehnat třeba u zmíněné Epidemie, byť u Season of Mist je už vyprodaný) jsou texty v maďarštině i v angličtině. Znamenitý je taky zvuk, kterému rovněž nelze co vytknout, k téhle hudbě fakt sedí a žádný z té hromady nástrojů, co na albu zazní, se neztrácí nebo nepůsobí rušivým dojmem.

Docela rád bych vypíchl něco, co mi na Naiv nesedí, je špatné nebo by mohlo být uděláno lépe. Ale když nad tím přemýšlím, nic mě nenapadá. Tohle se Thy Catafalque fakt podařilo a asi mě v současnosti nenapadá ani další kapela, která by k avantgardnímu metalu a míchání různých žánrů přistupovala tak originálním a úspěšným způsobem. Jasně, pár bychom mohli zmínit, ale velká část má už to nejlepší za sebou, začala sama sebe vykrádat nebo docela změnila svůj hudební styl. Kátai  s Thy Catafalque zůstává i po letech na první moment rozpoznatelný, na každém albu přišel s něčím novým a třeba v případě Naiv dokázal, jak kvalitní a hitové skladby stále dovede napsat.

Přemýšlel jsem, jak hodnotit, že bych dal něco jako 95 %, protože Rengeteg je jen jeden. Ale ve výsledku se nebojím Naiv napálit plný počet. Thy Catafalque na tomhle albu překročili svůj jakýkoliv pomyslný stín a posluchače nenutí ohlížet se do minulosti a vzpomínat na starší alba, která by byla v některých ohledech lepší. Naiv je oproti nim jiný, ovšem rozhodně ne méně kvalitní.