Oproti předchozím deskám je novinka hodně pomalá, citelně zde chybí větší odvaz. Není zde jednoznačně přímočará skladba, atmosféra je daleko tísnivější, ale něco tomu chybí. Na jednu stranu mé ucho plesá, že konečně(?!) jsem si při poslechu ani jednou nevzpomněl na DG.

Docela dobře si umím představit, že věci na prvotině nebyly prostě pro DG vhodné/dobré a šuplíček tak mohl poskytnout materiál pro Trny & žiletky. Eponymní EP (2017) tak baví zejména svou nespoutanou energií, byť skladby nejvíce (a jednoznačně) upomínají tvorbu domovských Dark Gamballe. Výtečný start! Dvojka Podměstí se stále ještě pohybovala v podobné (v zásadě výtečné) rozháranosti mezi black metalem a temnějším, houpavějším, valivějším, temným metalem. Ale novinka už taková zdaleka není.

Dovolím si tvrdit, že původní zařazení mezi experimental/avantgarde metal už zde pokulhává, stejně jako „zlomocný metal“ z dvojky. Díky několika sypanicím lze rozhodně stále mluvit o black metalu, ovšem který koketuje spíše s přídomkem post. Lehké otření se o djentové hájemství v krátké rozskřípanosti u Maso a mysl nebo Chlapce to nespasí. A bohužel někde na půl cesty k výtečné skladbě zůstává i Dech ryby a křik motýlů – promarněný riff s potenciálem zabijáka.

Poměrně výraznou úlohu na desce navíc tentokrát „hrají“ intra. Třetí hlas začíná z dlouhého, více jak minutového (skoro) ticha, takže kontrola „jestli to fakt hraje“, je vždycky na místě. A stejně tak náhle skladba končí a ticho doznívá. (Proč ne, dřív se tohle dávalo na konec desek.) V John B. je to prakticky 1/3 tracku a v případě Chlapce outro skladby přechází do zcela jiného v Mimikry, kdy se z mouchy/masařky stane letadlo/stíhačka. Nápad dobrý, ale zrovna v tomto případě to mohlo být uděláno efektivněji. Ono se to nezdá, ale v necelých 45 minutách se to prostě nastřádá.

Výjimečné desky dělají i výjimečné výkony. A tady bohužel musím říct, že jediný, kdo výrazně (neustále) překonává laťku nadprůměrnosti, je Desed. Ačkoliv se po většinu času drží v relativně podobné lehce nahalené táhlé/ukřičené poloze, dokáže si vokál pěkně navrstvit, případně i ozvláštnit o ženský hlas (v titulní skladbě, či éterické vokály v pozadí Mezi dvěma frontami). Nebo/hlavně si pohrát s frázováním, kde vyniká zejména skladba Mimikry. Už jsem to jednou někde psal (asi určitě v recenzi na desku DG) – od té doby, co se Desed přeorientoval na české texty, zařadil se bok takových mistrů pera, jakými jsou třeba Franta Štorm, Petr Pálenský nebo Milan Špalek.

Co na Třetím hlasu postrádám, jsou zajímavé experimenty, které byly na předchozích deskách. Nemusí to být zrovna Krvavé noční sporty se saxíkem (jak z dílny Mr. Bungle), nebo Slepý úhel či Obr, který chtěl spolknout slunce z Podměstí. Ale jelikož kapelu jsem vždy jako experimentální vnímal, musím v tomto ohledu konstatovat, že jako nejpodařenější skladbu desky vidím Chlapce. Byť zrovna není experimentální v tradičním pojetí výše zmíněného, je po celou dobu dostatečně zajímavá, a co do nabízených nálad nejpestřejší: převalující se líné tempo bicích, vybrnkávání na kytaru, probublávající, pulsující basa, krásně se rozvíjející text. Klidná atmosféra je ale z ničeho nic rozleptána djentovou disharmonií, následně přichází něco toho bubenického blackového pocukrování, ale závěr opět patří nervnímu elektronickému outru. Nádhera, která neomrzí. A zmínit bych chtěl/měl ještě Mimikry, která naopak vychází z toho celkového (zejména tedy bubenického) blackového hřmění nejlépe. Jenže jsou zde i experimenty nedotažené. Maso a mysl má obrovský potenciál – na jedné straně velmi jednotvárný, ale silný hymnický refrén, vydařený navazující breakdown, ale celé to startuje generická blacková sypačka. A podobně monotónní je i start u Johna B., následuje přechod do post/black formy, a tak dokola. Drží to rytmus, ale… Zůstává tak pouze všeprolínající dusná, hutná atmosféra, ze které se noří chmurné, kytarové, tóny a neúprosný, neodbytný pocit hnusu a zmaru jako V ateliéru madam Magnoliové.

Ale kromě věcí experimentálních jsou zde i věci „tradiční“ a mezi ně doposud na každé desce patřil text, který se nějakým způsobem vždy „otřel“ o Trny nebo Žiletky. Zde tak činí tato skladba, ve které se „žiletkami, léčí rány“. Nejpřímočařejší skladba z alba, která si v ničem nezadá s, „když trny pochodují, uhni jim z cesty“!

Traduje se, že třetí deska bývá zlomová, čímž se tímto budu těšit na třetí dlouhohrající počin, protože, chtě nechtě, je tohle zatím, za mne, nejslabší deska kapely. Bodá, občas řízne, ale vzhledem k odolnosti současné hudebně/konzumní/kritické společnosti se obávám, že to nestačí. Ostatně si myslím, že debutní EP je i tak pořád za 9,5.