Nová deska na Dur & Doux, to bude zase nějaká francouzská rocková avantgarda. Pozor, ne tak docela. Rocková avantgarda sice ano, tentokrát si ale lyonskej label vyšlápl více do světa a v rámci žánru nabral na soupisku těžkej kalibr. Za Ultraphauna totiž stojí Timba Harris (pro tentokrát s houslema). Ano, ten Timba Harris ze Secret Chiefs 3, Estradasphere a spousty dalších zajímavejch projektů, společně s Dorothy Wave za mikrofonem a klávesama. Basu tady navíc drtí Toby Driver z Kayo Dot, takže curriculum vitae samo o sobě pro fanouška rockovejch experimentů slibuje hodně.

A už při prvním poslechu je jasný, že hodně dostaneš, a to jak co týče kvantity materiálu, tak jeho rozmanitosti. Ultraphauna na debutu totiž naplňují maximalistickou mantru francouzskýho labelu a servírujou přes hodinu muziky z různejch odnoží rockovýho žánru – od orientálnem střiženýho okultna Secret Chiefs, přes meditativnější polohy inspirovaný Grails, až po odlehčenější party, který mají blíž k ostrovnímu střihu art popu nebo tradičnějšímu jazzrocku. Poslouchá se to hezky, příjemná je zejména ta proměnlivost a hravost,. dokonce i nějaká ta melodie se občas v uchu zasekne až nebezpečně hluboko. Nejsilnější je No No No No v partech, který se soustředěj na budování tajemný atmosféry, tam kde je cejtit nějaká záhada nebo mýtus, obzvláště pokud se je podaří okořenit nějakou melodií načichlou dálným východem. Naopak popovější, zpěvnější party jsou občas celkem plytký a moc stop na duši nezanechaj.

Pokud se ti zatím recenze zdála trošku vlažná, tak jsi na správný stopě. Ultraphauna se hezky poslouchá, ale s takovouhle sestavou má člověk přeci jen trošku vyšší očekávání než si jen říct „poslouchá se to pěkně, ale co o tom doprdele psát?“ Doopravdy silnejch písniček je tu jen pár, což na udržení pozornosti u hodinový nahrávky bohužel nestačí. V praxi probíhá poslech metodou: tyvole, tohle je super – příjemný lelkování – ztráta pozornosti – tyvole, tohle je super – příjemný lelkování – a tak dál. Navíc si člověk při opakovaným poslechu všímá pořád těch samejch silnejch motivů, místo toho aby probíhalo postupný objevování jinejch tajů nahrávky. A tak je nakonec No No No No kvalitativně někde na pomezí díla, co tě má potenciál pořádně vtáhnout, a vysoce kvalitního podkladu k ostatním činnostem v práci a domácnosti. Škoda, tady byl potenciál na víc.