Představovat kapelu jako Ulver téměř po třiceti letech její existence je poměrně zbytečné, ne? Zvlášť když jsme na metalovém zinu, který se poměrně často věnuje i elektronické hudbě a všemožným žánrům, a o Ulver jsme už několikrát psali. Na úvod tedy jen z povinnosti, ano, Ulver jsou ta kapela, která v devadesátkách hrála black metal, pak začala experimentovat s trip hopem, ambientem atd., a nakonec skončila u synthpopu.

A i když by se dalo říct, že se tito Norové na svých studiových albech v poslední době přibližují čím dál více mainstreamovému posluchači a tvoří čím dál přímočařejší hudbu, pro živá alba to až tak neplatí. Alespoň předpokládám, že fanoušci posledních dvou řadovek The Assassination of Julius Caesar a Flowers of Evil, které jsou plné hezky odzpívaných hitů, by předloni vydaný záznam Drone Activity pravděpodobně označili za anti-hudbu.

Nový živák Hexahedron (Live at Henie Onstad Kunstsenter), který byl nahrán stejně jako Drone Activity v roce 2018, sice není až tak přísný, ale začíná celkem podobně. Patnáct minut dlouhým, monolitickým a postupně se rozvíjejícím ambient-dronem Enter the Void. S přibývajícím časem se ale koncert blíží mnohem více přístupu zvoleném na živáko-albu ATGCLVLSSCAP, které vzniklo během hraní v letech 2013-2014, kdy se Ulver ukázali i v Praze. Jde tedy o používání motivů z (již) existujících skladeb, které si našly cestu na řadová alba, ale vše je provedeno trochu jinak. Staví se na známých rytmech a melodiích, z celkem velké části použitých právě na poslední synthpopárně Flowers of Evil , ale téměř se zde nezpívá, skladby nedrží až tak pevnou strukturu a je v nich místo pro improvizaci.

Třeba A Fearful Symmetry, kterou label House of Mythology zveřejnil i s videem s laserovou show ještě před vydáním desky, je prakticky jen alternativní verze songu Little Boy s jiným textem a nejpopovějším momentem nahrávky. Aeon Blue připomíná zase němou podobu One Last Dance, jen je delší a experimentálnější. Během Bounty Hunter dojde naopak k návratu v náladě někam do dob Perdition City/A Quick Fix of Melancholy. No a téměř dvacetiminutový závěr The Long Way Home zase postupnou improvizací známých motivů (úvodní kytara z Nostalgie) graduje tak, jak to Vlci udělali s Eitttlane naposledy v Praze.

S ohledem na dobu vzniku záznamu (je starší než poslední album , které bylo nahráno o rok později) by se dalo říct, že si kapela chtěla nové motivy naživo vyzkoušet ještě před tím, než dostanou studiovou podobu. Je ale rozhodně fajn, že tato nahrávka vznikla, protože hudba Ulver zde zní paradoxně živěji, s méně sterilním zvukem a přes veškeré nedokonalosti vlastně i zajímavěji.

A i když bych měl vůči výsledku jisté výhrady, říkám si, že bych mnohem raději viděl v budoucnu Ulver s podobně rozmanitým setem, než aby hráli jen nové skladby jako posledně v Berlíně. Asi by se nejednalo o tak výjimečný zážitek, jako když Norové poprvé vylezli na koncertní pódia a hráli výběr ze svých nejlepších desek. Na ATGCLVLSSCAP, kde pracovali s úpravou starších motivů, docílili rovněž silnějšího výsledku, a Drone Activity je koneckonců taky lepší drone. Jestli vás však baví poloha, se kterou kapela pracuje na posledních albech a zajímá vás, jak může znít základ skladeb z Flowers of Evil v upravené podobě naživo, Hexahedron vás na pár poslechů určitě zabaví.