Label Terratur Possession už dávno dospěl do fáze, ve které dokáže nalákat na projekt jen ujmutím se jeho vydání. Scénář platí i pro Umbra Conscientia se členy z Německa a Kostariky. Nebývalé spojení dvou kontinentů se v hudbě kdovíjak neprojeví: kapela raději navazuje na tradici ortodoxních blackmetalových těles. Debutová Yellowing of the Lunar Consciousness se profilovala zejména vyhroceností a intenzitou, skrze kterou se snažila přiblížit Funeral Mist nebo Antaeus.

Debut představil vydařený, vyburcovaný a dobře odehraný materiál, který trochu podkopával nedostatek nápaditosti. Yellowing of the Lunar Consciousness se převážně poslouchá jako „pouhá“ pocta výše zmíněných, ze které po čase vyvstávají jen maniakální vokální kreace. Navzdory relativní zaměnitelnosti album vykázalo dostatek potenciálu na to, aby si posluchač zachoval kapelu v hledáčku s nadějemi, že se Umbra Conscientia v budoucnu vytasí s něčím trochu jiným a originálnějším.

Nigredine Mundi se od debutu liší – deska už bezhlavě nejde po hrocení a fanatizmu, více se opírá do atmosféry a konceptu, který se točí okolo kontemplací na téma temnoty a vztahu mezi člověkem a utrpením. Primární inspirací na myšlenkové úrovni je román Demian od Hermana Hesse, druhotně se do textů propisují biblické texty.

Přestože se druhá deska od předchůdce odklání, stále se potýká s nedostatkem originality. Nigredine Mundi se nadále odráží od ortodoxního black metalu, jelikož ale usiluje o atmosferičtější vyznění, připomíná teď spíše kapely jako Ascension, Sinmara a zemitější podobu Deathspell Omega. Nejednou se tak při poslechu dostavuje pocit, že určité motivy šly slyšet už někde jinde.

Nigredine Mundi přesto vykazuje pokrok a poslouchá se lépe než debut. Nově volená podoba totiž sedí Umbra Conscientia lépe, posluchači se tak nabízí dynamičtější poslech s častými změnami temp a rozmanitým přístupem ke kytarové práci. Za zmínku stojí skloubení atmosférického jádra a struktury skladeb – každý track působí jinak, tón desky však jistí celkovou pospolitost. Ke snadnějšímu pohroužení napomáhá i celkové zpracování – zvukovou stránku zdařile doplňuje vizuál z mysli Dávida Glomby, na který lze nahlédnout zde. Od debutu zamrzí jen změna vokálního podání, které bylo značně ukroceno a drží se převážně na jedné linii.

Nigredine Mundi působí celistvěji, vykazuje jasnější vizi a oddanost k řemeslu. Stále se ale nedokáže odpoutat od žánrových pilířů, atmosféričtější podání však sluší Umbra Conscentia více, což umocňuje příslib z minula – kapela pozvolně nachází silné stránky, které zbývá zasadit do ještě osobitější formy.