Deset let trvalo Univers Zero najít tu správnou tvůrčí pohodu, kterou marně tato legenda opozičního rocku hledala na všech dosavadních nahrávkách právě od onoho devětadevadesátého roku, kdy se po dlouhé pauze vrátila k tvůrčí činnosti. Za tu dobu kapela mnohokrát změnila personální obsazení, ale ani jedné kombinaci se nepodařilo ni zdaleka najít cestu zpět k famózním eposům z

počátku osmdesátých let. K dílu, kterým si tito Belgičané nebývale, a to i na poměry těch nejobskurnějších opozičních kapel typu Art Zoyd apod., ponurou koláží tvořící most mezi Bartókem a moderním progresivním rockem vybudovali pověst

jedné z nejoriginálnějších a nejvlivnějších kapel své éry a oboru. Ovšem právě loňský koncert v Akropoli mě přesvědčil, že nonsensy typu Rhytmix (2002) nebo Implosion (2004) jsou zapomenuty, že s novinkou musíme počítat hodně vysoko.
Prvně, změny v obsazení tentokrát jednoznačně mířily směrem k vyšší tvůrčí schopnosti UZ. Na výše zmíněných nepodarcích šlo spíše o výměny interpretů pod jednoznačným diktátem zavedeného dua Denis – Berckmans. Tuto dominanci lehce rozmělňuje nově příchozí Kurt Budé, vnáší do UZ většího týmového ducha, živě zaujme vlastním autorským počinem Straight Edge, který se nakonec dostává i na tracklist nového alba – a je na něm zřejmě zlatým hřebem. Výborný počin podtrhnou další dvě nové tváře – na baskytaru Dimitri Evers a za klávesami Pierre Chevalier vnášejí do kapely dravější mládí. Výsledkem nemůže být nic jiného, než naprosto troufalé tvrzení, že od dob Présage (Uzed, 1984) nezněli Univers Zero nikdy tak jednotně a svěže. Clivages sice bude mít jen stěží takový ‘impact‘, jaký měl jejich zvuk na tehdejšího posluchače, přesto působí album jako kompaktní hudební pěst.
Druhá věc, která Clivages, a tím i celé UZ, posouvá zpět do elitních stylových pater, je návrat k dřívější filosofii skladby. Většinou nejsem podobných přemetů fanda, zde se ovšem jedná o dlouholetou zkušenost, že pokus o jazz-rockovou fůzi není vzhledem k instrumentální povaze UZ vhodným směrováním.

Nejlepších výsledků kapela tradičně dosahovala recyklací středně dlouhých motivů s proměnlivým akcentem jednotlivých nástrojů. Jako v Jack the Ripper (viz. video, zde ve spolupráci s Présent), resp. na celé šířce svého nejslavnějšího alba (Heresie, 1979). Nástroje jako jsou hoboj, saxofon, klarinet, akordeon a jejich kombinace umožňují mnohem pestřejší deformaci motivů, než jejich strohé vrstvení a rytmické pohopsávání směrem k cíli. Skvěle tak album začíná právě s Les Kobolds a Warrior, kde právě především v té druhé zmíněné platí předchozí slova a následovně i celý zbytek nahrávky se kupředu valí jen zlehka v obdobné charakteristice. Čekejte pomalejší album nevhodné pro nedočkavé lovce rytmů a přátelských struktur. Clivages se na své hodinové trase sice posluchači nijak nebrání, ovšem typika kompozic UZ lehkou nohou prostě nepřeskočíte, respektive přeskočíte, ale v tom případě by to byla zbytečně vyhozená hodina života.

No. Tak si to shrňme. Univers Zero se s Clivages dostávají nějakých dvaadvacet, možná víc, let ve své tvorbě zpět. Po mnoha personálních změnách a dlouhé odmlce se jim (konečně!) daří navázat na to, s čím skončili na Uzed, či Heatwave, přesně sem totiž novinka směruje a právě jako i tyto počiny ji hodnotím. Pro ty, kteří neznají, možná fajn exkurze do rocku bez kytary v podobě, jakou by mu vtiskl Stravinský, kdyby jej hrál – což je definice Univers Zero v jedné všeříkající a absolutně pravdivé větě.