Čtyřicet let života Univers Zero, čtrnácté album, to už je docela dlouhá kariéra jedné z nejvýznačnějších rockově opozičních kapel. Úspěšná. UZ (původně měli vrcholně originální název Necronomicon) nadefinovali svůj neotřelý standard hned zkraje na 1313 a laťku subjektivně maximálního výkonu nastavili o pár let později na druhé řadovce Heresie (tři fláky, které pohly opozičním světem). Laťku, kterou možná už nikdy více nepřeskočili, ale hned několikrát ji dorovnali třeba na Ceux du dehors, či Uzed. Koneckonců i poslední, čtyři roky staré, album Clivages bylo majstrštykem. Dá se říct, že kromě trochu hluchého startu nového tisíciletí stále vysoký standard.

Nu, přišla nová doba, s ní i noví Univers Zero. Daniel Denis (hlavní postava UZ a jeden z top  RIO/avant bicmenů, mimoto mlátí do škopků ještě v Present) se opět rozhodl uchopit vše pevně do rukou a sestavu protřepal tak, že nezůstalo skoro nic při starém. Nějaký hoboj a tak, to už nečekejte. Zůstává osvědčená a pevná osa Denis – Kurt Budé (klarinet, sax), s basou v ruce zůstal i Dmitri Evers. Přišli Antoine Guenet a Nicolas Dechene (i se stříškou nad e, kterou nevím jak napsat a hledat ji hodlat nebudu). Zbytek pryč. Dost rázná změna, ovšem na poměry Univers Zero nic tak úplně nového. Ve jménu pokroku prostě musejí létat třísky.

Phosphorescent Dreams, kousky nahrané pro krátké experimentální filmy z dvacátých let, mělo fakticky premiéru už před rokem v Mexiku. CD verze se dočkalo až o rok později, a to (prozatím) jen v japonské edici. No, rozhodně zajímavé, novátorské nevím. Komu tím prospějete?

 
Předem byla rovněž avizovaná silnější hudební změna, že prý víc rock, méně klasika. No, nevím, kdy byli UZ málo rock, nebo naopak moc klasika, či naopak - v jejich osobitém hudebním vesmíru jsou tyhle hranice krajně neznatelné, respektive poslechově nedůležité. Jestli je to už teď jakože rock a tady to rock nebyl, já ti, Danieli, nevím, jestli zrovna u této kapely budeme tohle pitvat. Určitě je pravda, že některé (možná?) již archaické znaky nechala ona výše zmíněná progrese uplavat. Na druhou stranu, žádného přílivu kompletně nového se na novince nedočkáme. Možná myslel, nebo snad lépe řečeno - já slyším, že UZ jsou na P.D. vyzbrojeni tentokrát tvrdším štítem a kroužkovou zbrojí, než oděni jen v kamizolce zelené. „Víc rock“ tak není asi ta nejvhodnější popiska, osobně bych se klonil k závěru, že personální změny odhalily tu zemitější a obhroublejší tvář UZ bez zbytečně komplikovaných kudrlinek a příkras. Protože, dokud bude téhle kocábce komandovat Denis s Budém po pravé ruce, bude zvuk vždy jednoznačně UniverZovský. Určitě si je s ničím jiným nespletete, takhle zní jen jedna kapela na světě.

Nebudu komplikovaně opisovat obsah, nemělo by to cenu. Kdo UZ zná, ví, kdo ne, tomu nepomůže než si pustit ukázku, nebo něco podobného. Od poslechu záhy poznáte, které fláky psal Daniel a které Kurt - to jsou jednoduše řečeno vždy ty, na kterých jde jeden z nich víc slyšet. S těmi starými filmy to musí asi docela dobře fungovat, údajně by chtěli nahrát i hudbu k něčemu celovečernímu (to by nebylo až tak nic nového, dělali to i Art Zoyd a Daniel si tu myšlenku odsud beztak odnesl).

V kostce – UZ mají prý být na Phosphorescent Dreams hodně noví. Spíš ne. Jiní ano, ale noví ne. Po čtyřiceti letech budování tak svébytného zvuku jej prostě nemůžou zahodit a zbavit se rukopisu, který z této kapely udělal jeden naprostý unikát i ve světě neotřelých RIO formací. Rozkopat a složit kapelu téměř od nuly byl dobrý nápad. Na novince se Univers Zero vzdali toho, co už nebylo potřeba, a dali větší prostor jiným pohledům na jejich hudbu. Deska roku ee, ale aktuální top 5 u mě jo!