Začátkem roku 2021 oblažil nově vzniklý label Dysphoricam Audio Productions mnohé redakce našich hudebních periodik svou prvotinou, a sice dvoudeskovou kompilací Jiná hudba, která tak dorazila i k nám. Už při letmém pohledu nám nemůže ujít poměrně propracovaná grafická stránka celého vydání jíž, krom dvou přefocených koláží, dominuje mapa ČR s old school sazbou provedenou buď šablonou nebo otisky, což ve mně vyvolalo příjemné vzpomínky na dětství, kdy jsem pomocí „propisotů“ krášlil své neumětelská výtvarná díla. Celé kompilaci pak vévodí jako nosná linka hluboký smysl pro symetrii, kdy každá strana obsahuje po dvou umělcích a stejně jako jednotlivé vinylové desky má každá i svůj název. Máme zde tedy vinyly duchovní a materiální, obsahující strany lyriky a nespoutanosti, resp. kovu a kávy (sic! - tu kávu pořád nějak nemůžu pochopit, maximálně jako zdroj nespoutané energie). Každá z účinkujících kapel si pak připravila jeden ze čtyř panelů v oboustranném bookletu. Po stránce frekvenční a ozvukové vše dozoruje dnes už nestor nejen brněnské experimentální scény, všestranný hudebník, zvukař, skladatel a producent Tomáš Vtípil, jež nepochybně pomohl s dynamikou a čitelností všech zaslaných skladeb. Jak si tedy kompilace vede po hudební stránce?
 
S kohoutím zakokrháním v bookletu otevírají celou kompilaci na její straně lyriky brněnští undergroundoví kejklíři BLACHUT, a to pod přímým zvukovým dohledem Tomáše Vtípila. Intro s lehce apokalyptickým, možná v něčem až tradičně česky undergroundovým fatalismem deklamovaného rockového rituálu následně vyklízí pole těžko stylově zařaditelnému oratoriu, které dává vzpomenout na světlejší momenty domácí hudby 80. let, ať už na také brněnský Progres či DG307, ovšem přeci jenom v trochu jiném kabátě bližšímu současnému chápání žánru. Živelné bicí, basa někde až z úplného frekvenčního spodu a nad tím vším úžasně čitelná harmonika, jejíž osudové akordy připomínají vyzněním spíše varhany ve ztemnělé gotické kapli, než heligonku ve sklepením plném mániček někde na Petrově.

Při poslechu rockových, jazzových a obecně bláznivých, avšak rytmicky přesných vyšívání z dílny prachatické MASÁŽE projdou člověku hlavou všichni možní představitelé matematicky hudebního šílenství od Franka Zappy, přes Pražský výběr až někam k současným blouznivcům stupnic typu Carnival in Coal, ovšem bez vyloženě metalového výrazu, přesto i na pár dvoukopákových salv podpořených blastbeatem dojde. Za mě v zásadě v pořádku, jediné, co bych místy vytkl je poměrně uniformní poloha zpěvu, který balancuje na hraně plastikovské obžaloby a obecné teatrality, která se ke zhudebněným Krchovského veršům sice hodí, nicméně po čase její předvídatelnost ztěžuje soustředění se na obsah a tvoří spíše další texturu hudební složky. Pozitivem je naopak velmi čitelný zvuk celkového mixu, který ovšem neubírá kapele nic na autenticitě a originálním vyznění.

Z jižních Čech do betonového severozápadu k hlukovému fenoménu posledních 30 let – ano, je to aktuální reinkarnace projektu Eine Stunde Merzbauten, resp. skupiny kolem noisového principála Radka Kopela pod hlavičkou OHNE STUNDE MINUTEN. Tentokrát ovšem nečekejme japanoisové výplachy či bigbeatové lomození kovovým fundusem, ale spíše dada-glitch elektronické koláže s latentně tušenými rytmy, prokládané syntetizátorovými motivy, pískotem, ruchem čistě digitálním či zkreslenými oscilátory oblétávajícími ústřední polyrytmické struktury. Z hlediska zvuku se jedná o další lahůdku, hlavně v otázce prostorového rozmístění všech zdrojů zvuku, kdy je možné si velmi hezky utřídit jednotlivé složky skladby OSM. Spíše tedy než „japonské vrtačky“, jak jsem se o japanoise také dočetl, zde najdeme digitálně zprocesované origami místy sahající až dada-psychedelickým prvkům. Povedený kousek, který zase ukazuje tvorbu mosteckého okruhu sonických experimentátorů v jiném světle.

Na hlukové straně ovšem následně lehce přituhují EÁ z Karlovarského kraje, kteří se derou o naši pozornost basou drnčící jak v dobách největší slávy Lese Claypoola s důraznou rytmickou sekcí. Přiznám se, že osobně mám Karlovarsko zařazené jako kraj výrazné HC scény, a zde, řekl bych, nějaký ten lehký vliv také pronikl. Dva zatěžkané záseky točící se mezi syrovým HC přístupem, lehce mathcore náladami, pekelným funkem a možná i grungeovou neurózou dávají zároveň prostor místy až jazzovým prvkům, kdy dojde na subtilnější hru paličkami o ráfek virblu či naopak na překotné rytmické sekanice. Pořád nicméně čekám, kdy se EÁ nebudou bát trochu více zahrozit, resp. kdy se k lomozící rytmice přidají i ostřejší kytary, ovšem to nás zrovna v těchto skladbách nečeká, inu snad příště.

Pokračujeme s druhou deskou celé kompilace, která nás vítá stranou kovu. Popravdě zde jsem čekal trochu toho industriálního lomození, jelikož kov, rozumíte… nicméně kovem je zde myšlen spíše metal, a tak bude absence řízných kytar v EÁ vynahrazena přispěvateli MANKURT a DUOBETIC HOMUNKULUS, kteří reprezentují středí a východní Čechy.

MANKURT do toho jdou pěkně zostra a jejich thrash/hc/grind parní válec s bláznivým vokálem dává vzpomenout na nejrůznější kytarové avantgardisty či jiné bláznivé spolky, kterým nestačí jeden metronom. Chválím také nápaditě vyvedenou stránku bookletu, která dává vzpomenout na grindové šprímaře Onany Boys či jejich zahraniční kolegy Libido Airbag, kdy je vše ještě podtrženo hesly „Měj čas“ nebo třeba „Buď agro“. Škoda jen, že v druhé skladbě se MANKURT drží více v thrash/hc vodách, což se projeví zejména na méně nápadité práci s vokálem, i když ten se objevuje v dané situaci jen na chvilku. První song zkrátka lehce namlsal a druhé sousto už není bohužel tak mnohochutné.

DUOBETIC HOMUNKULUS jednoznačně sešlápli metál kovové avantgardy nejvíce k podlaze, takže metalové publikum si nejvíce pochutná právě na tomto servírovaném chodu. Jak jsem se dočetl na internetu, protože, přiznám se, tuzemské progress deathové podhoubí příliš nesleduji, nejsou DH žádní študáci a mají v sestavě i lidi s ostruhami z legendárních !T.O.O.H!, tedy není divu, že tito pánové zní z účastných kytarových sekáčů nejzkušeněji. Nadhled, humor, písně motivů továrních a průmyslem lomozících potěší čtenáře Marastu asi nejvíce z celé kompilace, i když nepochybuji, že tito budou DH už dobře znát. Bláznivý death metal, který má ovšem díky fajn nazvučení, hráčské dovednosti a dobře odvedeným kompozicím velmi reprezentativní charakter.

Načínáme stranu kávy (pořád přemýšlím na tím názvem), a to hned s pořádnou kofeinovou šlehou z dílny ostravských MASSOLLA. Zkušení harcovníci mající kořeny (aspoň kam já si vzpomenu) kolem kolektivní hlukové sítě Sklo, servírují svůj suverénní mix noise, jazzu a nekytarového grindu až jeden po chvilce dokonale chápe, proč byla tahle parta předvést svůj um až v Japonsku. Když se s tím nepářete, dostanete do vyčleněné stopáže i 4 kousky, ve kterých MASSOLA prezentuje celou šíři svého kompozičního i hráčského talentu. Skladby nejsou zdaleka jenom bezduché rubačky pod kuratelou křičící dechové sekce, ale dojde i na atmosférické a dynamicky proměnné skladby, kdy je možné ocenit i zajímavé způsoby ovládání dechů, tedy nikoliv pouze zběsilé vysoké oktávy, ale i hlubší drony či naopak zcela atonální nastavení klapek, kdy je slyšet pouze rezonující témbr samotné konstrukce nástroje. Právě tohle nehudební použití hudebních nástrojů je jedním z prvků, který na avantgardní scéně obecně spíše postrádám, a zde tedy působí velmi svěže. Za mě určitě jedna z nejlepších věcí celé kompilace.

Příjemným překvapením na závěr jsou i brněnští NACHTTANTE, u kterých se kompilace vrací kruhem na svůj geografický počátek. Dramatické kytarové pochody hnané dopředu místy až psychedelic/doomovou rytmikou, která se ovšem nebojí ani progresivně metalových odboček a já si říkám, kdy se ozve dělnický ryk á la Jaz Coleman, ovšem v tomto případě je tento nahrazen vzdáleným samplem naléhajícího tlampače, kterému sekundují neurotické kytary hnané přes pole všemožných efektů a boosterů. Určitě příjemný objev a dobře odvedená přímočará práce s temnou atmosférou a se slušným mixem jako bonusem.
 
Došli jsme v poněkud delší recenzi - ostatně jak taky recenzovat takhle různorodou kompilaci, než popisem jednotlivých protagonistů - až nakonec a já osobně jsem doufal, že po několika posleších pochopím vnitřní souvislost všech interpretů, resp. důvod, proč se na dvou vinylech nového brněnského labelu sešla právě tato sestava. Přiznám se, že se tak nestalo, a tak sám sebe utěšuji názorem, že jde zkrátka o undergroundové (v nejširším slova smyslu) projekty a skupiny, které ke své tvorbě přistupují zkrátka jinak a nezapadají do běžných škatulek tak jako část jejich stylových souputníků. Je zde ovšem také možnost, že tímto počinem label Dysphoricam Audio Productions představuje své stájové koně, od kterých bychom mohli čekat plnohodnotné nosiče právě pod touto značkou. Je-li tomu tak, tak mohu jen s potěšením konstatovat, že nám tu možná vznikl label, jehož aktivity rozhodně budou stát za pozornost.