Lurkers In The Capsule of Skull je rázný black/deathmetalový výplach se všemi náležitostmi, které k tomuto tvrzení přísluší. Nepatří však mezi typická alba žánru. Veilburner umí rozpoutat bouři, což nakonec většinu času dělají, nářez ovšem často ředí různými avantgardními rejdy, které muzice dodávají jakousi druhou rovinu a díky ní nelze americké borce úplně lehce zařadit.

Zvláštním způsobem nazvučené a efekty pokroucené kytary zní zlověstně, jak se na správný black sluší, často ale odbíhají od riffů k různému psycho kvílení, podivným zvukům a harmoniím, které hudbě přidávají zvláštně psychedelickou náladu. To samé rytmika. Dokáže drtit, bicí však často předvádějí pro black netypické, řekl bych až krautrockové figury. To vše dohromady pak posouvá celkový dojem z nahrávky stranou od tradičních black/death metalů.

Poslechněte třeba závěr Nocturnal Gold, konkrétně finální sólo, anebo kostrbatý, avšak stále parádně makající rytmus v Cursed, Disfigured, Amen. To je prostě na poměry daného stylu sympatický úkrok, nemluvě o hypnotické schíze Para-Opaque. Díky strašidelné atmosféře a hutnému zvuku nelze rozporovat, že jde o black/deathmetalovou nahrávku a třeba titulní skladba je toho důkazem, ovšem obehrávání známých žánrových standardů se Veilburner většinu času chvályhodně vyhýbají.

Na netu se občas objevuje přirovnání k Deathspell Omega, ale podle mě to úplně přesné není. Možná částečně, ale po hudební stránce jsou Veilburner méně disonantní a více to mydlí. Našlo by se pár momentů odkazujících třeba na Oranssi Pazuzu, ti zas ale nejsou tolik death metal. Zde pro přímočarý tah na branku můžeme hovořit totiž nejen o vlivu známých experimentátorů, ale i temných deathmetalových klasik typu Immolation.

Jako zásadní spatřuji právě ten fakt, že hudba obsahuje dobrý poměr mezi disonancí, avantgardou a svištící hoblovačkou. Skladby vypadají netradičně, zajímavě, nejsou ale těžké na vstřebání či překombinované a také mají dobré tempo. Fajn je i nazvučení (zde je třeba zmínit vytažené basové party vytvářející výrazný brumlající spodek), které není úplně typické, ale je vstřícné na poslech. Najde se určitě pár slabších míst, celkově jde však o kvalitní dílo plné zajímavých nápadů, které lze doporučit.

Je tu ale jedna věc, která mi radost kazí. A sice, že jde pouze o studiový projekt. Hudebně celé dílo stvořil jakýsi Mephisto Deleterio ve svém studiu. Jeho kytara, byť je dost upravovaná, tak je alespoň nahraná nástrojem, bicí a částečně i basa jsou naprogramované. Texty a zpěv obstaral jistý Chrisom Infernium, což je sice živý člověk, a to, jak se za mikrofonem pitvoří, chrčí, drmolí, sípe a mručí je bezesporu výtečná performance dodávající albu prvoligové parametry, nic to však nemění na tom, že Veilburner patří mezi neživé, „pokojové“ projekty, které obecně moc neuznávám. Mnohem více oceňuji, když je album výsledkem spolupráce živě fungující kapely. Zde ovšem udělám jednu z výjimek a Lurkers in the Capsule of Skull budu přeci jen blahořečit, protože se mi trefilo do ucha.

Ve srovnání se staršími deskami vypadá album jako jednodušší, přitom ale chytlavější a v neposlední řadě více originální. Z mého pohledu se odehrál zásadní evoluční pokrok a americké duo může nyní díky své univerzálnosti uspokojit fanoušky vícero extrémních metalových směrů. Albu dávám střízlivých 75 %, pokud by ovšem Mephisto s Inferniem v budoucnu postavili živou kapelu, která by přijela přehrát Lurkers in the Capsule of Skull k nám do kotliny, tak dodatečně přihodím ještě deset (!).