V loňském roce nás hyperaktivní kanaďan Aaron Funk řečený Venetian Snares zásobil opět celkem bohatou nadílkou. Feťáckou parádou Pink + Green, pro mě neznámou Sabbath Dubs a post „maďarskou“ My Downfall.
Koncept nahrávky se velice podobá maďarskému albu, opět jde o chytrý mix vážné hudby a elektronického řádění. Krátké skladby slouží jako introdukce nebo intermezza k hlavním nápadům. Vztyčnými body desky se tak znovu stávají skladby s delší

stopáží. Jmenovitě The Hopless Pursuit of Remission, Integraation, My Half, My Crutch, If I Could Say I Love You. Netajená podobnost s albem Rossz Csillag Alatt Született zavání určitou schematičností autorovy tvorby. Na Snaresovu obranu (mluvíme-li o vykrádání sebe sama) nutno dodat, že se v jeho tvorbě proplétá nitka konceptů, proto si jsou některá díla podobná a přitom obě loňská mně známá tolik odlišná (My Downfall vs. Pink + Green). Rozdíly tu však jsou a to veliké! My Downfall je album, kde si Venetian Snares vystačil se svými samply a nesmyčkuje klasiku. Tedy nevykrádá a novinka je počinem čistě tvůrčím. Aaron na sebe vzal úkol přetěžký a ve výsledku obstál. Z pouhého (ale kvalitního) mixování již vytvořeného se svými bicími podklady se vydal na novou cestu – cestu skladatele. Vlastní skladatelský rukopis dal albu mnohem větší možnost působit celistvým dojmem, kompaktností obsahu. Samplovaný orchestr chvílemi nádherně vybuchuje, skladby se propojují jako kopulující těla, než digitální pány muzikanty zaříznou Aaronovy osobité break sekačky. I'm Sorry I Failed You zavoní úletem až k Björk, otvírák Colorless zase překvapí mrazivými chóry. Ve větší míře se také objevily skladby, kde bicí chybí úplně, což dříve nebylo zvykem. Na jednu stranu kvituji snahu autorsky se oprostit, na straně druhé lituji ztráty určité dravosti. Album My Downfall jemně budí pocit, jako by jelo na amputovanou plíci. Vyvolává očekávání něčeho velkého a přitom to „něco“ stále nepřichází, je přítomné v povzdálí. Smutně postrádám bordel emotivní pasáže podobné Második Galamb. Tam kde Rossz Csillag Alatt Született stálo pevně na nohou (klasiků), deska nová vystrkuje teprve růžky. Je uhlazenější, snáze stravitelná a nezanechává prvotní nevolnosti z ničivých noisujících pasáží, jak tomu bylo u maďarského, holubího alba. Co bych zcela jistě uvítal, sem tam nějaký klidně i

samplovaný vokál. Hlasy byla jedna z věcí, které na předchozí (podobné) desce vraždily..
Nové album i přes kvalitní náplň nepůsobí tak silným dojmem jako tolikrát zmiňovaná breaková symfonie, Aaron Funk však ukazuje, že dokáže být tvůrčí ve více směrech. Je mu vlastní osobitý potenciál podobný svojskosti Björk. Bereme–li My Downfall jako prvotinu na poli skladatele moderní „vážné“ hudby, určitě uspěl. Nepustil se do žádného výraznějšího extrému (pro bláznění stvořil Pink + Green) a trochu zvolnil. Má tak volné ruce pro alba následující. Důležité je, že Venetian Snares nestagnuje a vyvíjí se stále dál.