Na Vermineux je toho více, co mě zaujalo, tak pěkně popořadě. Logo smutnýho vlka, či nějakýho hodnýho bafánka, nebo možná vačice, je moc hezké, fotka, kde jediný člen (tak to má být!) sedí, jak se zdá v pořádným krakenovi někde u rozmlácený zdi je taky naprosto v pohodě. Obal desky už je na první pohled serióznější. Středověká ilustrace z Comminesových Memoárů zobrazuje výjev z bitvy u Kresčaku. Už z toho se můžeme dovtípit, že album zpracovává téma stoleté války. Z promo matrošů jsem se dočetl, že konkrétně jde o její první fázi od roku 1337 právě do bitvy u Crécy 1346, kterou my známe jako bitvu u Kresčaku. Jestli si ji nepamatujete z dějepisu, u téhle bitvy je nejzajímavější, jak ji Frantíci projeli na celé čáře.

To podstatné je ale samozřejmě jako vždy hudba. Dost logicky se dá očekávat epický medieval black metal, a samozřejmě vedle nejsme. Black je to hodně syrový, vloni jsme si podobných desek mohli užít od Nimbifer, Nitteris nebo zde recenzovaných či Mystras. (O kapelách se závadnou ideologií z východní Evropy pšt pšt, Velký Inkvizitor nespí!) Já jsem tenhle subžánr objevil nejvíc s poslechem Runespell a hodně mi sedí. Melodie, které v normální aranži působí až moc jednoduše a místo středověké atmosféry z nich kouká kýč, mají v zahuhlaném zvuku melancholické nebo popřípadě epické vyznění a spolu s k zešílení přebuzenou kytarou mohou pěkně vyznít. Když se zvuk vyvede, může takhle z nouze vzniknout ctnost, jako třeba u kapel shora jmenovaných. Samozřejmě ve hře je i možnost, že z toho vyleze beztvará malta s kýčovitými vyhrávkami na loutnu/citeru/hammondky, že by jeden blil.

Takže ke které z obou krajností má Vermineux s albem 1337 blíž? Při prvním poslechu jsem s nadějí uvažoval o tom, že je zařadím do té lepší části raw-black spektra. Připadalo mi, že sice nejde o nějakou nadčasovou nahrávku, která by měnila pohled na žánr, ale je dostatečně svérázná i technicky slušně odvedená, aby na nějaké to protočení v přehrávači stačila. Použitý minulý čas dává tušit, že to tak docela není a že jsem musel názor změnit.

Začnu tím pozitivním, co mě zprvu nadchlo. 1337 nabízí jeden efektivní trik. Nechává zajímavá kytarová sóla za poměrně monotónní zvukovou clonou, necpe je do popředí, a pokud nemám chuť na malmsteenovskou air guitar (což mám tedy hodně zřídka), můžu se soustředit na leitmotiv v popředí. Naopak, pokud se motiv zajídá, přesunu po libosti pozornost na sólo. Využít lo-fi zvuk ve svůj prospěch takovýmto způsobem je dobře vymyšlené i provedené. I celkově produkce má ten správný melancholický ráz, takže nahrávání na jeden mikrofon místo čtyřiceti stop je to poslední, na co bych si stěžoval. Jednotlivé nástroje ovládá Spectre alias Bret Tardiff na slušné úrovni a i písničku umí napsat docela zajímavou - Corteaux a Oriflamme například fungují slušně.

Takže kde je problém? Album spolehlivě zabíjí neúnosná délka. Počítám-li správně, vyjde jen intro, outro, meziintra a cover (A Ship is Burning od Sol Invistus je tu úplně k ničemu, zbytečná věc) spolu na víc než 15 minut. Skoro třetina alba, což je samo o sobě těžko přijatelné. Ale i pasáže v rámci jednotlivých skladeb jsou až příliš repetitivní. Úmorné sloky, které přestože řekly vše, pokračují dál a dál do slepé uličky. Jsou tu další a další opakování refrénů, které už nepředvádí nic nového a trans svým omíláním taky nepřivodí, na to jim chybí naléhavost.

Umím si představit ze stávajícího materiálu sestříhat EP, které by bylo nadprůměrné. Někam k pětadvaceti poměrně zajímavým minutám by to šlo s vynecháním trapných loutnových vybrnkávaček a všech inter atd. dotáhnout. Bohužel, ambice zase jednou zvítězily nad chladnou hlavou a uvážlivostí a máme před sebou album, které jen fanatik žánru dokáže opakovaně poslouchat. Já sám jsem se musel do každého dalšího poslechu nad číslo 4 vysloveně nutit, a to věru není dobrá vizitka.