Na konci minulýho roku jsem se vezl na hororový vlně, ať už jde o film, literaturu nebo hudbu. Pro Marast je zásadní to poslední, což mě přivádí k novince Phantasma od Vincas, která se mi na konci roku točila v přehrávači až podezřele často. Tahle srážka houpavýho rock’n’rollu, údernýho post-punku a strašidelný atmosféry se mi do nálady trefila takřka dokonale, a tak jí vzhledem k úsporný stopáži a ďábelskýmu tempu nebyl problém zopakovat i několikrát za den.

Ne že by snad šlo o něco příliš originálního, těží se ze známejch jmen – rockenrolová neurvalost The Cramps, kytarová hlučnost The Birthday Party, post-punková gotika Bauhaus. Ale Phantasma tyhle vlivy míchá, jak kdyby k sobě patřily odjakživa (což je do určitý míry pravda), a hlavně to neskutečně šlape! Už dlouho jsem neslyšel nahrávku, která by měla takovej tah na branku - tady prýští čirá, syrová post-punková energie.

Základem je samozřejmě průrazná rytmika. Bicí ženou dopředu, minimum úderů, maximální dopad, často jedou obě paličky naráz, aby to správně kopalo. Jednoduchý, chytlavý basový linky, díky kterejm rytmus pořádně houpe, a atmosféra houstne. Kytara někde mezi post-punkovou gotikou a noise rockem načichlým jižanským blues. A nad tím vším lkavej baryton Chrise McNeala, kterej deklamuje texty s přiléhavě hororovou tématikou – čarodějnice, upíři, pálení mrtvol a tak.

Což vysvětluje, proč jsem se u Phantasma několikrát přistihl, jak přemýšlím, ke kterýmu hororu by mi tahle deska nejvíc sedla jako soundtrack. Vždycky mě první napadla krvavá jízda Near Dark od Kathryn Bigelow.