Když se podíváte na datum vydání této desky, zjistíte, že jsem si s recenzí dal opravdu na čas. Kvůli lenosti a liknavosti to bylo tentokrát výjimečně jen z menší části. V první řade jsem totiž chtěl materiálu Void Rot dopřát dost času, aby uzrál, a svým nikterak bystrým uším, aby si na něj zvykly a já vám mohl přinést co možná nejobjektivnější pohled. Bohužel, ani víc než dva měsíce tu intenzivnějších, tu řidších poslechů mě nedokázalo přesvědčit, že Void Rot můžu bez dalšího doporučit.

Death/Doom kapel, které drhnou v podstatě hodně podobnou věc, je mnoho. Vlnu spustili Spectral Voice a Vastum, tam bych také hledal asi nejvíc příbuzných genů. Ossuary, Death Breath, Malignant Altar a konec konců i zde recenzovaní Bloodsoaked Necrovoid a další hrají taky podobně. Někdo občas naladí hlubší rejstříky, někdo do toho nasype nějaké rychlé pasáže, někdo víc zatlačí na pilu a pustí se do primitivismu, ale celkově je tenhle death/doom metal na vzestupu a určitě byste dokázali najít spoustu dalších kapel, které dělají v podstatě s old school death metalem to samé. Tedy samozřejmě pokud ještě nejste z mnohokrát opakovaného zpracování téhož unavení.

A je tu paradox – na jedné straně jsou Void Rot málo rozeznatelní od zástupu podobných. Na druhou stranu ale nerespektují to nejzásadnější žánrové pravidlo – riffy musí bavit. Void Rot jako by hráli nějaký intelektuálský atmosférický death, kde všechno zní velice distingovaně, vlastně až uhlazeně. Nejsou tu žádné hrubé, drsné, nebo dokonce tupé pasáže. Mezi jednotlivými skladbami nejsem doteď schopný rozlišovat, a nepoznal bych, ze které je ta či ona část. Něco podobného, zdá se mi, vnesli do black metalu Kriegsmaschine, ovšem tam to fungovalo. U Void Rot mohu mnohokrát konstatovat, že hrají zkušeně, solidně, že souhra jednotlivých nástrojů i jejich nazvučení je vlastně výborné. Chybí ale nějaké zásadní čnějící momenty – a v tomto kontextu už je jedno jestli silné nebo slabé. Zapojil bych klišé o chybějícím tahu na branku, vzhledem k žánrovému ladění třeba tahu do černé díry. Ne, není tu tah nikam. Skladby se nerozvíjí, negradují. Možná si Void Rot plánovali udělat opravdu silné atmosférické album, které vás bude trpělivě omílat, aby vás vyfluslo docela zničené. Ano, i tomu bych rozuměl, ale bohužel, tady vás zničí tak leda nuda.

To, co jsem napsal, vyznívá silně negativně. Proč jsem se tedy do souboje s deskou pustil, proč jsem jí dával tolik času a poslechů? Nabubřelé promo kecy o „titánech death metalu, kteří se vrací (!) se svým debutem“ mě věru nijak netáhly, ale nemůžu popřít, že za Void Rot určitá aura kvality je. Ještě pořád to však nevzdávám a tu a tam Descending Pillars v přehrávači otočím. Možná to není to nejlepší doporučení, ale o mnoha souputnících hnilobného death metalu nemůžu říct ani to.