Nedávno jsme tu měli z Holandska jednu velice povedenou desku – Kjeld a jejich Ofstand. Shodou okolností na aktuálním debutovém albu Volc Vermaledide se jeden člen Kjeld taky podílí, byť neznámou měrou (musím říct, že mě ta anonymita už začíná trochu srát). Především je ale album Nietig dítkem jednoho jediného autora - Rogiera Janssena alias Satanael Mordenare Rabena. Zatímco Ofstand je excelentní žánrová deska, Nietig stojí rozkročeno mezi dvěma žánry a kvalita, ne že by z toho rozkroku přímo vycházela… ale řekněme to tak, že jsem měl velké problémy se po prvním poslechu donutit ještě alespoň ke dvěma dalším.

Dungeon synth je z mého pohledu opravdu extrémní žánr co do poměru kvantity a kvality. Vybrat si každý rok dva až tři zajímavé projekty je na mě tak akorát, a ani území hraničící s tímto žánrem není vůbec bezpečné. Umělci holdující dungeon synthu totiž s oblibou používají nejen kýčovité kulisy, ale zároveň skládají ty nejjednodušší nablblé melodie, které v kombinaci s osmibitovým minimalismem nemohou nepůsobit kreténsky. Jako vždy – čest výjimkám. Pokud si někdo pro blackmetalové album vybere právě takovéto „rozšíření“, asi je jasné, že to dopadne přinejlepším žalostně, většinou tragicky. Čím větší je podíl dungeon synthu, tím hůř celkově nahrávka působí. Volc Vermaledide naštěstí zachraňuje před tímhle osudem, že se na mnoha místech prvky DS s BM propojily dost na to, aby každá složka zvlášť netahala za uši svou prostotou. Jestli ale po dvaceti letech „fungování“ nastřádal Satanael právě dost materiálu k vydání takového debutu, je to smutná zpráva o tom, co všechno je ještě možné vydat.

Formální kvality tu sice jsou, ale pořád to není vůbec zábava poslouchat. Ušima to leze spíš ven než dovnitř, vydržet se to sice dá, ale spíš se sebezapřením. Nanicovaté melodie se propojují s nanicovatým black metalem. Tři úvodní nekonečné skladby se nesou ponejvíce v pomalém tempu a střídají různé dobře známé prvky. Tremolo picking je pomaloučký, klávesové melodie, které asi chtějí být epické, jsou místo toho vlezlé a aranžované tak akorát jako ukolébavky. Ještě horší jsou ale dvě závěrečné kratší kompozice. První kombinuje synth s naprogramovaným dvojkopákem a patetickým přednesem a druhá je závěrečná vyklidňovačka - asi v pořádku, ale to už jsem byl z poslechu vždycky tak zpruzený a znuděný, že jsem ho dokázal tak maximálně proklikat.

Vrcholem všeho budiž, že v promomateriálech se dočteme, že album potěší fanoušky The Ruins of Beverast, Darkspace a Summoning. Jestli se Satanael vydával při komponování tímhle směrem, musím konstatovat, že hned na počátku klopýtnul o bludný kořen, protože mu z toho vyšla bída ve stylu Radhošť. Ne náhodou sdílí v současné době obě „kapely“ vydavatele Wervolf promotion. Nezbývá než dodat: slabá věc.