Citlivé děti dnes poprosím, aby si zakryly oči, protože budou padat jména kapel, které nejsou vhodné. A dokonce ani label, na kterém dnes recenzované album vychází, není správňácký. Vlastně jakýkoli styk s finským black metalem je pro korektního člověka vysloveně rizikový. Já si přesto troufnu do recenze Warmoon Lord jít, a zajít dokonce tak daleko, že novinku Battlespells pochválím a doporučím.

Samozřejmě, Warmoon Lord není kapela nikterak novátorská a pokud si nepotrpíte na bezmezné uctívání druhé vlny black metalu, nebo se dokonce štítíte fantasy a nemáte rádi film Conan, je další četba recenze, jakož i poslech Warmoon Lord zcela zbytečná. Pokud naopak některé z těchto činností, nebo nejlépe jim oběma holdujete, Warmoon Lord je naprostou nezbytností pro vaše uši jakož i sbírku. Oproti prvotině navíc aktuální deska hodně přidala na produkci, takže bych ji už určitě neřadil k raw blacku. Někomu možná seděl syrovější debut víc, ale mně tentokrát výjimečně vyhovuje čitelnější nazvučení novinky, protože i instrumentálně jsou Battlespells ambicióznější.

Za Warmoon Lord stojí jediný autor, Juuso Peltola alias Lord Vrăjitor, kterého známe kromě Musta Risti především z Old Sorcery. Stejně jako v tomhle podle mě docela povedeném dungeon synth projektu i ve dnes recenzovaném blackmetalovém pokojíčkáči si pohrává s náladou temné fantasy. Stačí letmý pohled na obal a budete mít nejspíš jasno. Shledáváte-li jej, stejně jako já a mnoho zastydlých hráčů Dračího doupěte výborným, patrně se vám i hudba do vkusu trefí. Pokud je to pro vás, a já nemám problém to rovněž uznat, naprosto nehorázný kýč, bez váhání utněte i hudbu. Ta totiž nenabídne nic než poctu poctu albům In the Nighside Eclipse (Emperor), Armada (Keep of Kalessin) nebo Cainian Chronicle (Ancient).

To samo o sobě není vůbec málo. Stejně ke druhé vlně uctivý melodický black metal ve stejné kvalitě a rovněž z Finska nabídl před dvěma lety Vargrav - a kolik z toho bylo na blackové scéně radosti! (Mimochodem, Vargrav se i s vlčákem Lauri Penttilou u majku ukázali na Buřtálu 2019, to jen pro strážce korektního ohně.)

Kromě hodně poctivé pravověrné černoty nabídnou Battlespells ještě famózní intro v písničce The Key of the Moonpiercer, které pokud není přímo vypůjčené od Basila Poledourise, pak tak rozhodně zní. Tady Lord Vrăjitor opravdu zdatně zúročil zkušenosti z Old Sorcery. Stejně jako zmiňovaný song i následující tři se překlopí do poněkud epičtější polohy, která v poslední In Perennial Twilight přechází v už hodně cringe rádoby majestátní přednášení. To už je přehnané moc, a tam ani moje smířlivost k fantasy-epice nepomůže, je to zkrátka nepovedené. Krom tohoto momentu se ale po mém soudu podařilo i tu epičtější druhou půli alba udržet na uzdě a je bez problémů poslouchatelná. Neřekl bych asi originální, ale nadstandardní je především zapojení kláves.

Jako už mnoho desek i Battlespells doporučím především oddaným milovníkům žánru. Nabídne dobrou atmosféru, několik opravdu zdařilých momentů hlavně ve druhé, rozmáchlejší části a nenudí. Black metal s výletem k epické fantasy se podle mě povedl, ale náročnému posluchači bych i tak doporučil držet se dál.