Čtvrtá deska Wayfarer je zároveň tou první, nad kterou se na Marastmusic potkáváme, což je vítanou záminkou, jak zaplnit pár odstavců, a kapelu trošku představit. V případě Wayfarer to ovšem udělám rád, protože jejich minulou tvorbu považuju za zajímavou. Navíc se s tím moc nemažou a střílí co dva roky album, takže to zároveň nebude výlet bůhvíjak hluboko do metal archives kobek.

Debut Children of the Iron Age doporučuju míjet velikým obloukem, protože jde o úplně obyčejný pošta-metal bez přidané hodnoty. Některé „kontemplativní“ pasáže mě vyloženě sraly. Druhé Old Souls se ale zvukově posunulo a kapela na něm začala míchat vlivy různých žánrů, nejvíc asi atmosférického black metalu (Falls of Rauros, Saor) a post-hc, a jejich konkrétní stavební prvky, například tribal drumming s blastbeaty. Hráli si docela zajímavě se strukturou songů, kdy gradace přicházely nečekaně a začátky a konce jednotlivých stop v duchu poštovních tradic fungují i v rámci širšího celku alba.

Ještě mnohem lepší bylo po mém soudu následující World’s Blood, které do povedeného mixu přidalo ještě death, doom a americanu, vlivy post-rocku, blackgaze… zní to jako velká divočina, ale všechno drží pohromadě atmosférou psanců divokého západu kdesi v zasněžených coloradských horách. Tragický podtón, který byl na albu cítit, je dělá zapamatovatelným a dodnes je rád v přehrávači protočím. Neřeším jaký žánr to je, protože album drží perfektně pohromadě a nabízí plno skvělých pasáží. A především, je autentické. Albu se dostalo docela vřelého přijetí a Wayfarer s ním odjeli evropské turné po boku Dark Buddha Rising.

Konečně se dostávám k novince, kde budu chválou spíš šetřit. Jestli jsem si u World’s Blood (ne)kladl otázku po žánrovém vymezení, novinka je mnohem jednoznačnější a přihlašuje se k post/hc, nebo k žánru, který je dnes už pozapomenutý, protože není moc in, a to je metal/emo. Jsou tu stále, zejména v úvodní části alba, jasné atmoblackové inspirace, čím víc se blížíme závěru, tím víc jsme na post/hc půdě s odbočkami do vaudevillu a americany.

Vzhledem k tomu, že pasři jsou z Colorada, můžeme jim tyhle feelingy divokýho západu klidně věřit. A nepůsobí rušivě. Problém mám spíš s onou první, tradičně metalovější částí alba. Dvojice songů, které by patrně měly být jeho pomyslným centrem, mi totiž připadají jako to nejslabší, Gallow Frontier I a II jsou v podstatě konvenční a atmosféra špinavých pistolníků mi z toho neleze, ať dělám, co dělám. Naopak nejzajímavější je deska tam, kde se typických metalových výrazových prostředků vzdává. Fire & Gold a především Masquerade of the Gunslingers jsou velmi dobré treky a i poslední Vaudeville přes svou až zbytečnou délku mě baví, když od metalu utíká už úplně. Dovolím si z ní ocitovat kousek textu, který přesně ukáže atmosféru desky:

I’ve seen that iron horse, rolling the plains
Seen a man cross in it’s way, and never again.

 Behold the great picture show, the immortal dance
Our heroes are all killers - and it’s gold they romance. 

Pokud je i ve vaší duši sklon k romantice divokého západu a zajímá vás, jak může znít mix atmo black metalu s post/hc, nemůžete s Wayfarer udělat chybu. Konceptuální album, které tematizuje násilí divokého západu, které se v závěru překlopí do romantizujícího kýče je zpracováno výborně. Oproti předchozí desce je to ale z mého pohledu úkrok nečekaným směrem. Vyšší estetická úroveň si logicky vybrala daň na syrovosti a drsné tváři Wayfarer, která mi osobně seděla o poznání více. Přesto (nebo proto?) si myslím, že Romance with Violence si pozornost zaslouží.

Jako perličku dodávám, že Wayfarer jako součást silné coloradské scény jsou personálně propojení s Primitive Man a Blood Incantation. Za mixem není nikdo jiný než Colin Marston (kytara Krallice a Gorguts, který jinak připravil i letošní album Imperial TriumphantAlphaville).