Au, poslech novejch White Suns je krásně bolestivá záležitost. Volně uspořádaný kytarový prasení se vpíjí do hlukovejch stěn a tvoří rozplizlý koláže, který poctivě trestaj. Máš neodbytnej pocit, že je něco špatně, že se něco každou chvílí musí strašně posrat, ale těžko říct co. Tahle neuchopitelná úzkost dělá z the lower way docela jedinečnou záležitost, která se obratně vyhýbá klišé, který často dokážou ‘zlý’ nahrávky otrávit. Není úplně jednoduchý přijít s přirovnáním, ale nejblíž jsou asi pozdní Sightings, který tvořili podobně znepokojující zvukový experimenty.

Se Sightings mají White Suns společný i to, že jejich vize neklidu je ryze městská – představ si sluníčko, který praží do kolony aut a rozpaluje beton, dusivý vedro, který zahušťuje prostor, semafory, který tikaj příliš nahlas, náhlej náraz a vzruch okolo, vzduch prořízne siréna. A teď si tohle všechno představ po ne zrovna povedeným večírku, kde jsi určitě přebral, a ačkoliv si úplně přesně nepamatuješ, co kde jak, něco skončilo špatně. Kocovina pracuje jak fyzicky tak psychicky, hlavobol střídá paranoia a nevolnost. A teď si konečně tam, kde se pohybujou White Suns, tohle je hudba velkoměsta, který svý obyvatele nemilosrdně svírá mezi betonový bloky, tohle je rozpálenej letní New York, když nemáš svůj den. (Nabíhaj mi za vlasy přitažený obrázky Michaela Douglase ve Volným Pádu.)

Hudba se plynule přelejvá z ambientnějších poloh do vyhrocenýho industriálu a zpátky a osciluje tak někde mezi posledníma dvěma nahrávkama, který White Suns vydali – klidnější Psychic Drift, kterej spíš pomalu tekl a Totem, kterej bezostyšně hrotil. The lower way si z obou poloh bere to lepší a konečně přesně trefuje ten nárůst z drobnejch, iritujících detailů do brutálního tlaku. Kde Psychic Drift trochu nudil roztahaností a Totem trochu monotónně hobloval, tam je novinka konzistentně zábavná.

Nakonec ještě vypíchnu muzikanstkej um. Netuším, do jaký míry White Suns hudbu skládaj či improvizujou, tipl bych tak půl napůl, ale rozumí si náramně. Dekonstrukce rockovejch tradicí je téměř kompletní, rytmiku tvoří podivně rozsekaný bicí, samply a synťáky, do kterejch se vplétá kytarovej lomoz prohnanej různejma krabičkama a efektama. Nástroje si přivlastňujou role podle potřeby – třeba kytara občas ujede do no-wave prasení a přehluší okolí, jindy valí podmaz pod rozsypaný bicí nervy, nebo doplňuje industriální samply. Všichni umí jak máznout zneklidňující podklad, tak rozbouřit vodu, a moc dobře ví, jak nahrát ostatním – těch víc než deset let spolu je znát, tady už je to skoro telepatie.