White Ward se svým počinem Futility Report, který vyšel minulý rok, zaznamenali vlnu pozitivních reakcí, takže se o ukrajinském post-blackmetalovém seskupení začalo poměrně hojně mluvit, ale samozřejmě se objevily i názory skeptiků, které WW vyčítají, že se kapela jen veze na post-blackové vlně, a pak ty, ty především, poukazující na jejich jazzové experimentování. Je pravda, že je tento „prvek“ čím dál hojněji používán, ale můžeme toto zajímavé osvěžení tvrdé hudby označit za trend? Osobně toto slovo nesnáším, a proto je mi to jedno. Možná se White Ward na něčem vezou, ale svoje řemeslo odvádějí mistrovsky.

Ukrajinci vydali před Futility Report dvě EP, demáče, singl a split. Debutová deska mě chytla natolik, že jsem se ke starší tvorbě ještě nedostal, a asi ani nedostanu, protože Futility Report je tak skvěle zahraná muzika, že dost pochybuji o možnosti kvalitativního srovnání starší a současné tvorby. Ale možná bych byl překvapen. Nicméně White Ward se na svém debutu oddávají atmosferickému post-black metalu, ve kterém se budete, pokud tento žánr máte rádi, cítit ve své kůži.

Ukrajinci sice využívají žánrově šablonovité postupy, tedy typické post-blackmetalové riffy, které tvoří silné atmosferické a melodické kreace, a depresivní scream, White Ward však nikoho nekopírují. Pouze se drží žánrových postupů, což vyvažují skutečně nadprůměrnými technickými dovednostmi. Kytarové duo Igor a Yuiry kouzlí místy až omamné melodie a tyto snové sekvence mají až dechberoucí účinky, viz závěrečná pasáž v Homecoming, kde kytaristé vytvoří doslova obklopující atmosferickou síť melodií.

To, co muziku White Ward činí unikátní, je nemetalová složka. Písně jsou totiž okořeněny jemnou elektronikou, ale především jazzem. Sice jsem v úvodu psal o trendovosti, ale způsobem, jakým se tomuto žánru věnují White Ward, tak nečiní nikdo na scéně. Alespoň nikdo, o kom vím. Saxofon zde hraje nikoli druhé housle, ale v podstatě mu připadla pozice třetí kytary, takže při poslechu Futility Report vás bude provázet nejen v ambietně/elektronických pasážích, ale i v těch tvrdých blackmetalových smrštích, kdy se jeho líbivé, pro některé možná nemístné, pro jiné zas exotické tóny, dokonale integrují ke strunným nástrojům a vytvoří hudbu, jež je svojí náladou strhující i originální. (Jakoby se blackmetalista objevil v začmouděném jazzovém baru, dal si drink a sledoval místní interprety, přesto by byl tento podnik temnější, než se zdá, a obsahoval jakousi esenci energie, která ze zapadlého koutu místnosti cení zuby.)

White Ward prostě v minulém roce nahráli album, které přináší i na dnešní poměry originální a osvěžující post-black. Ten ve Futility Report poznáte v klasických kytarách a vokálech, a i když jsou pro žánr typické, jsou velice silně muzikantské a nepustíte je z hlavy. Ať už bravurní riffy, které zároveň tvoří atmosferickou stěnu, nebo výraznou rytmickou sekci, která na desce rozhodně nezaostává. Ale nálada a atmosféra? Ta je díky jazzu, který si tu s metalovou složkou velmi rozumí, a temné, až ambientní elektronice, tvořící tu se saxofonem dokonalý pár, od zbytku žánrových kapel odlišná a velmi specifická a tvoří exotický hudební prostor, který doslova vybízí k dalšímu experimentování. Jsem zvědavý, zda tohoto prostoru White Ward využijí.