Tak a je to tady. Chomutováci se rozhoupali a po asi 666 děleno 43 letech existence se konečně dosrali k plnohodnotnýmu debutu. Nedá se říct, že by snad WICTIMS (po vydání desky přejmenovaní z Victims) během těch let nic nedělali. Hodně hráli, vyšlo pár EP, ale při tom, kolik jich v kapele je, by člověk čekal, že matroše budou přebytky. Ale víme, jak to s t(hc)ou produktivitou kolikrát bývá, takže se soustřeďme na to, že Wictims poslední roky zažívají jakousi resurekci a i pravidelnost ve vycházení jejich EPek se zahustila, takže berme Lorn Echoes jako vlaštovku, která je předzvěstí toho, že druhá deska vyjde nejpozději napřesrok. Pokud v mezičase nevychrlí další EP. Páč jakou by jinak vůbec výlis debutu měl smysl?

Každý, kdo – aspoň trošku – sleduje dění, musel už z Lorn Echoes zaznamenat dva videosingly - první destrukci Brainwar a po vystoupení na Brutalu s obrázky z něj druhou šlehu Sinmaker. Jo, destrukci a šlehu. Obě věci mě totiž navnadily takovým způsobem, že jsem si do Chomáče s kámošema ze Sinaloa musel vykopat tunel a desku jim před vydáním ukrást. Stálo to za to?

Hele, asi jo! Malinko bych sice odstředil zvuk, primárně teda zahustil kytary, který zbytečně řežou a poslech mi lehounce znesnadňujou, ale jinak je tu jen málo věcí, který bych ne smazal, ale který bych udělal jinak. Ale udělal bych je jinak já, a to může být každýmu s „cos dokázal“ u pr. Jinak je zvuk ultramoderní rozklepávání nejtků s potřebným tlakem.

A vlastně ještě jeden point! Přijde mi, že je deska zbytečně krátká. Rozhodně by si zasloužila ještě dvě skladby (klidně něco přepracovanýho či znovunahranýho z minulosti), páč takhle tu je jen šest atmosférou a breakdowny lomozících válů plus závěrečnej oddech Smells Like Death.

Vynikající jsou vokály. Je málo kapel, kde mi duo frontmanů dává smysl, ale to se většinou jedná o kombinaci odlišných voices, takže musím před oběma frontmany smeknout, neb hlasový i rytmický propojení je fakt žrádlo a určitě bude sloužit jako inspirace dalším.

Parádní je atmosféra. A synthy vůbec. Blackened odér, což je zásluhou i vinutých strun, moderny posílající na vás betonový kvádry fakt sluší, takže asi po D7 pošlu messengera zla, co klukům odčaruje svět za Behemoth a Dimmu. Ale aby to nevyznělo v neprospěch Bubáktims, za omezenýho v tomhle příměru jsem tu teď já. Skutečnost je ta, že atmosféry jdou mnohem dál než jen za nějakým laciným blackened, je tu spousta podkresů, drobných glitchů i nějaký to symfo, a to je megajob jdoucí za Kozlikem. Synthy s muzikou čarujou, pohrávaj si s ní, nekladou si meze, co ještě lze či ne. Kozlík se fakt vytáh a desku ošperkoval!

„Nesnáším“ breakdowny. Fakt že jo. Pro mě tahle technika, mohu-li to tak nazvat, muziku většinou udusí, zpomalí, vykopne z tempa. Jenže borci s trsátky si berou hodně ze Švédska, ale nemluvím o nekorunovaných. Lorn Echoes vám nejednou připomene, kdo už dlouho nenatočil desku; tak alespoň už singl. Vildhjartims na debutu do (deathovějších) melodií a slamujících breakdownů, což vyznívá fakt dobře, umně zakomponovávají tahaná mučení strun a různá rytmická přiškrthalování, která kytarovou práci dost oživují a dávají jí super zneklidňující odér. Hlavně všechno v tempu, maká to, nerozpadá se a kladiva mi občas čechraj xicht až se divím, že mi palice drží na posledním krčním obratli. Lorn Echoes ale na breakdownech nestojí a jejich užití tu dává kurva smysl. Celkový vyznění je progresivní, žádný bláto v holínkách.

Taky nesnáším, když někdo řekne, že „to nezní česky“. Ale vlastně chápu, proč se k tomu někdo uchyluje. Máme tu pár (pár!) kapel, který zněj fakt světově a který kdyby místo hnědýho našláply trochu štěstí, mohly by být poslouchaný i dál než v okrese a po kámoších, co za bend mimo sítí utratěj slovo i za jeho hranicema – třeba v metropoli, kde je přece jen trochu víc příležitostí. No a Wictims tentokrát snad nešlápli do hnědýho, byť nějaký nedostatky tu jsou (fakt škoda těch středovějších kytar), takže budu přát, aby těch kámošů, co nebudou skoupí s doporučením, byly aspoň dvě Tatrovky.

Deathcore není úplně moje parketa, takže netvrdím, že Wictims objevili díru do zadnice a že nikdo takhle nehraje, ale že tenhle žánr v jejich rukou jde o dost dál za jeho běžnou formu, tomu věřte. I když ty zmetky znám, Wictims nahnětli fakt solidní těsto mnoha žánrových chutí, který se na patře nelepí, mezi zuby nezůstává a chutná na jazyku. Jestli na konci roku Lorn Echoes nebude v tuzemských žebříčcích, sním svůj kazeťák. Vy se nenechte zmást úvodní In the Darkness of Blood, která mi sporadicky jako otvírák úplně nesedí, protože ji chybí prvotní řacha mezi knedle.