Novinka belgickýho tria Wiegedood z Ghentu mě zaujala už singlem FN Scar 16 vypuštěným v prosinci minulýho roku. Z nadrbanýho blackovýho včelínu tu lezou jak zajímavě pokřivený harmonie tak silný melodie, rafinovaně se prolínaj a dohromady to má celkem hustou atmosféru. Pravda, vizuál plnej rojení digitálních brouků nějakou prudkou originalitou nesrší, ale co už, zvědavej jsem stejně hlavně na hudbu.

A ta na první poslech splňuje očekávání i dlouhohrající desce, je to totiž poctivě kytarově nadřený. Agresivní včelíny maj dostatečnej tlak a jedovatou slinu, a Wiegedood do nich zvládaj vkusně zapracovat kytarový výjezdy, tu do vyjetý psychedelie, onde do tradičnější metalový melodiky, často někde napůl. To skloubení silný melodiky a disonantního kroucení jde klukům od ruky a je ho radost poslouchat – řekl bych, že je i docela svojský, a Wiegedood díky němu jdou ze zástupu podobnejch kapel v pohodě rozpoznat.

Co hezky funguje na ploše čtyřminutový klipovky se ale během tý cca třičtvrtěhodinky hracího času začne zajídat. Hlavní kámen úrazu je v kolovrátkovitý struktuře skladeb a v určitý předvídatelnosti celý nahrávky. Wiegedood totiž vytáhnou všechna esa už právě v první FN Scar 16, a pak se víceméně už jen spoléhaj na ty samý triky – s trochou nadsázky se dá říct, že po třech skladbách už jsi slyšel všechny. Navíc maj iritující sklon opakovat ten samej nápad v rámci jedný skladby až do zblbnutí a zdaleka ne všechny nápady tu jsou tak silný, aby tuhle váhu unesly.

A tak se počáteční nadšení v průběhu poslechu většinou rozmělní, zejména v druhý půlce desky už často ztrácím pozornost a některý postupy mě začínaj trochu vysírat. Do budoucna by to chtělo trochu méně se opakovat a rozšířit arzenál, ale i tak je to celkově fajn poslech.