Znáš ten pocit, když zapneš novou nahrávku a už tak zhruba po třech písničkách víš, že tenhle týden stěží budeš točit něco jinýho? Čím starší jsem, tím je tenhle pocit vzácnější. O to víc si ho je třeba užít, když se poštěstí. S novinkou Youff, poměrně mladýho kvintetu z belgickýho Liege, mi chloupky vstávaly na krku už po druhým válu. Po třetím si nastavuju přehrávání na repeat, po čtvrtým vím, že píšu recenzi, no a po pátým se je potřeba trochu zchladit, páč na mě lidi koukají divně v tramvaji. Oči mám vytřeštěný, a to jsem teprve v půlce desky.

A proč to nadšení? Heydays odkazuje přesně k těm zlatej dnům, který mě dostávaj do kolen. To znamená raný roky tohohle milénia, kdy pódia brázdily kapely jako Arab On Radar, Ex-Models nebo třeba Kid Commando. Nakažlivá rytmika rozhejbává končetiny, ječák to tahá striktně nosem, ale hlavně ty kytary, to je profesura v nervím prznění chytlavejch melodií. Vlivy a postupy jsou samozřejmě jedna věc, jakost druhá. Tady to nebudu nijak zdržovat, protože Youff se s novinkou přehledem vyhoupli mezi klasiky žánru, neb takhle kvalitní zásek jsem neslyšel roky. Je to děsně chytlavý, je to správně intenzivní a přitom je to celý špatně.

Ale bylo by nefér Youff popsat jen jako reinkarnaci žánrovejch idolů, protože se nebojí zavedený postupy vkusně obohacovat. Heydays krom typickýho nervního těkání a disharmonickejch hrátek nabízí i poctivou porci existenciální hrůzy, po vzoru třeba posledních Daughters. Máš neodbytnej pocit, že ti někdo naschvál zblízka dýchá zezadu na krk, ale nemůžeš se otočit. Nevidíš otevřenou hrozbu, ale ve vzduchu cejtíš, že se něco zákonitě brzo musí posrat, že jdou věci od špatnýho k horšímu, že se blíží kolaps. Tenhle tlak se postupně zarývá pod kůži a vytěsňuje ostatní myšlenky – proto občas stojí za to si zkontrolovat, že netřeštíš oči na nic netušící kolemjdoucí. Pravděpodobně třeštíš.