Do třetice všeho nejdepresivnějšího. Tak by se asi dala ve vší stručnosti charakterizovat poslední deska švédských Abandon. Pokud se rádi brodíte sludgeovým bahnem a usínáte pouze při funeral doomových baladách, pak vás tato deska dozajista dožene na pokraj samotné extáze. Na stošesti minutách trvající pouti ani sebemenší náznak čehokoli pozitivního či ulehčujícího. Pouze utrpení, bolest a smutek, dovedený až na samotnou hranici snesitelnosti.

Celé album je věnováno zpěvákovi, textaři a autoru artworku, Johanu Carlzonovi. Ten zemřel na předávkování pouze pár týdnů před vydáním této desky. Pokud si člověk pročte a prohlédne jeho dílo, pochopí, že jinak snad bohužel dopadnout nemohl. Texty plné totálního zmaru a sebedestruktivních nálad. Obrazy á la Edvard Munch v nejhlubší depresi. Díky němu je tedy booklet opravdová lahůdka pro fajnšmekry.

Jedním z poznávacích znamení a velkou předností kapely je užití harmonia. Pokud jste ho až doteď měli rádi, vězte, že odteď ho budete místy až nenávidět. Drtí, proplétá se, vibruje a v mnoha pasážích vytváří tak sugestivní atmosféru, až jde člověk doslova v breku do kolen. Některým tak mohou Abandon připomenout mix Neurosis a Skepticism.

První CD je vlastně jakýsi, ještě poměrně zkousnutelný předkrm. Paradoxně hlavně díky zpěvu (řevu), který občas ruší stavbu celé kompozice. Dále repetitivností některých slabších nápadů a občas až zbytečného tlačení na pilu. I tak se ale budete občas cítit, jako při olizování vánočního františka. Přetrpět a trpělivě vyčkávat několik minut ohlušujícího křiku, skřípání kytar a ultrapodladěné basy na melodický (rozuměj nejsmutnější a nejdepresivnější) nápad není pro každého. Na nich totiž hudba Abandon stojí a padá. Těžko si vybavit jen pár kapel s takovým citem pro podobné, neuvěřitelně skličující melodie.

Pokud tedy po poslechu prvního CD cítíte, že to ještě není „to pravé ořechové“, druhé vás rychle vyvede z omylu. Neboť dno je ještě mnohem hlouběji, než jste si dosud mysleli. Obraz prvního disku se rozpadá do změti střípků, které následně polykáte plnými doušky až k pomalému zadušení. Upadnutí do totální apatie a ohryzávání zanícených nehtů. Skladby se prodlužují, hudba se zpomaluje až do stojatých vod nezměrné beznaděje. Tady se teprve ukazuje ta pravá, poznamenaná tvář Abandon. Pět hypnotických skladeb řítících se asi jako šnek po obrně. Všeho, co chybělo prvním šesti zásekům, je nyní vrchovatě dosaženo. Sludgeový opar vymizel kamsi za obzor a na povrch se dostává funeral doomové šílenství. Monotónnost v tom nejlepším slova smyslu. Táhnoucí se med, který v polovině své cesty zcukernatí a zčerná. Doznívání a vibrování nástrojů, srdceryvné výkřiky, které se s libostí zakusují až do morku kostí.

Poslední skladba je pak vyvrcholením celých útrap. Devatenáctiminutové blouznění po nejtemnějších zákoutích zmučené lidské psychiky. Dvě a půl minuty trvající dozvuk předešlé skladby následuje zlehka modifikovaný tón harmonia (až po několikátém poslechu jsem si všiml v pozadí jakési melodie) a od úderu sedmé minuty vše završí jeden jediný, krásně rozvětvený nápad. Neuvěřitelně smutný, smrtelně temný a nádherný riff, který se bolestivě zavrtává až do hloubi duše. Ale katarze se jaksi nedostavuje.

Hodnocení: CD1 7.5/10, CD2 9.5/10