Agrimonia (lat. řepík – léčivá to rostlina) je pětičlenná kapela ze švédského Göteborgu, fungující od roku 2005 a Rites of Separation je jejich třetí dlouhohrající deskou. První, kterou vydal dříve spíše drone/doomově orientovaný label Southern Lord, který se v poslední době začal soustředit i na zajímavá jména z oblasti metalické crust/hardcore scény.

Pokud bych měl někomu, kdo o nich nikdy neslyšel, přiblížit, co Agrimonia hrají, použil bych jako odrazový můstek přirovnání k melodice At the Gates (mimochodem - na baskytaru tu od druhého alba hraje Martin Larsson - právě kytarista AtG). Nečekejte ale žádný typický „gothenburg metal“ (který mi osobně nikdy, až právě na At the Gates, k srdci nepřirostl). Agrimonia jsou „valivější“ a spíš doomově zatěžkaní, trošku do Bolt Thrower, řeklo by se, oproti nim jsou ale zase o dost sofistikovanější co do struktur riffů i skladeb samotných, nálad i té rytmiky. Smíchejme to se špínou a temnou atmosférou (pra)starých crust/metal kapel á la Amebix či Axegrinder, popř. i novějších Martyrdöd (v nichž zase působí kytarista a klávesák Pontus) a trochu toho temného post-hardcore, třeba jako nejstarší věci od Cult of Luna. Aby těch přirovnání nebylo málo, tak tu cítím i občasný závan starých Opeth, black metalu, ale i takových Kylesa.

Tohle všechno však berte opravdu orientačně (jestli jsem tím už spíš nezpůsobil mírnou dezorientaci :) a dojem přeplácanosti a nesoudržnosti), nemusí jít ani o přímou inspiraci. Agrimonia si totiž už na prvním eponymním albu (původně to bylo údajně demo, byť se to zvukově, ani kompozičně vůbec nezdá) našli svůj osobitý, možná bych se dalo říci „unikátní“ styl, podle kterého je bezpečně poznáte. Již mezi první a druhou deskou byl znát slušný rozdíl a progress co se týče hráčské zručnosti i skladatelského procesu, také příklon k větší „epičnosti“, která nemusela být (a nebyla) každému po chuti. Tato tendence pokračuje i na desce aktuální. Hned dvě její skladby stopáží přesahují 15 minut, což je stopáž, na kterou je člověk zvyklý spíše u funeral doom, drone, sludge a podobných kapel, tady se ale většinou jede spíš ve středním tempu, tu se trochu zrychlí, tu zpomalí, ale o žádné „závody slimáků po cestě na hřbitov“ tentokrát opravdu nejde. První skladba Talion s úvodním „skřípavým“ riffem je naopak na poměry death/doom žánru i poměrně svižná, riffy a melodie působí svěže, energicky a chytlavě, ale ne vlezle – častý to neduh právě gothenburských kapel. Dojde dokonce na první (asi třívteřinovou :)) sypačku v historii kapely. Jisté změny doznal vokál zpěvačky (a klávesačky) Christiny. Ta se nesnaží už vokál tahat z takové hloubky jako dříve, což jí sice šlo více než obstojně, ale ten aktuální, trošku výše posazený agresivní řev na mě působí ještě o něco lépe a přirozeněji. Občas jí vhodně vokálně podpoří i Pontus. Björn si s bicími vyhrál také do sytosti, skvěle pracuje s dynamikou, hraje si s přechody, Martin s baskytarou také nezaostává. Jak u bicích tak basy se mi hodně líbí jejich přirozený a plný zvuk. Obě kytary hrají jen málokdy unisono (a když, tak pro dobro věci), navzájem se prolínají různými vyhrávkami a sóly, občas se celá mašinérie zastaví na nějaké to klávesové intermezzo nebo akustickou brnkačku. Skladby začínají buď vhodně zvoleným klávesovým intrem – naechovaný klavír v úvodu Hunted, nebo zefektovaným vybrnkáváním kytar - While Life Lies, nebojí se ani zapojit něco té elektroniky – Awaiting. Tyto klidné pasáže většinou ústí až v překvapivě dynamický a úderný nástup, nepůsobí to ale nijak násilně, výrazným dojmem tu zůstává plynulost. Hned na věc se jde pro změnu v The Battle Fought, která zní skutečně jako nějaké temné tažení do bitvy, byť i zde se najdou chvíle pro zvolnění, o to lépe pak vyniknou opětovné úderné nástupy.

Tak jsme si zatleskali, pochválili a teď nějakou tu kritiku žeáno. Sem tam mám totiž na novince pocit, že to dáma a pánové s tou délkou skladeb maličko přepískli, mluvím teď hlavně o oněch dvou 15timinutovkách. Samotná délka skladeb pro mě problém není, spíš jde o to, že některé, byť vcelku dobré riffy a pasáže se sem tam opakují až přespříliš a tím se trošku zají. Týká se to však jen několika málo míst na nahrávce. Dalším, veskrze mým subjektivním (jak jinak) problémem je, že oproti debutu a předchozímu Host of the Winged jsem tu nenašel skladbu nebo i pasáž, která by mě nějak vyloženě „sejmula“, či „vzala za srdíčko“, nebo jak to vyjádřit. Prostě zůstává ten pocit, že tomu „něco“ málo chybí a to jsem Rites of Separation slyšel mnohokrát, v různých denních dobách a náladách. Jedním dechem dodávám, že mě nahrávka jako celek i jednotlivé skladby baví velice a že jí budu ještě asi protáčet nemálo.