Když řeknu, že Organasm byl jako blesk z čistého nebe, nebudu daleko od pravdy. Jenže jeho následovník je spíše trochu vzdálené zahřmění onoho blesku. Ať žije didgeridoooooo.....
Úvodní skladba na mne už ze SPIKE přílohy působila neslaně nemastně, i když s přibývajícími poslechy se dojem notně zlepšil. Smutně vzpomínám na Agiusovo skřehotání z minulého alba, které jeho celkový projev neskutečně obohatilo, ale nemalujme čerta na zeď. Na druhou stranu je stále příjemné slyšet jeho zpěv i řev. Kytarové efekty a postupy jsou nezaměnitelné, poznáte je na sto honů a brzy si je též oblíbíte pro jejich kouzlo. Nemohu se ovšem zbavit pocitu, že pánové se prostě během celé albové stopáže malinko opakují, nicméně jsou tu kousky vyčnívající nad ostatní. Potěší rozhodně přístup ve čtvrté skladbě. Nejen tam. Skvělé jsou elektro zvuky, dodávající nahrávce nádech té krajiny, jenž se díky nám lidem dokáže v mžiku změnit z krásou překypujícího pralesa v nehostinnou poušť. Chvílemi zaznívají party reflektující v sobě něco z Organasmu a ukazující pěkné muzikantské nápady. Výkřiky se stupňují. Bicí jsou jednoduché, však přesně korespondují se zbytkem nástrojů a jsou také jedním z poznávacích znamení kapely. V osmičce zajímavá melodie a dobře poskládané plochy, místy ničím vyloženě nepřekvapí, ale rozhodně je neslyšíte každý den a to je nesporné pozitivum. Poslední dvě stopy a zkreslený hlas bublající je zase super, stejně tak i kytarová linka nápaditá. Nutno dodat jak dobře kytarista zvládá tvorbu obalů.
Je tu spousta velmi povedených momentů, díky kterým se tenhle australský vetřelec dobře poslouchá. Ale přeci jen se pro mne řadí až za svého bombového předchůdce.

11 / 46:25