Vznik německé progresivně deathmetalové kapely Alkaloid se datuje někam do roku 2013, kdy spojili síly muzikanti, kteří prošli kapelami Obscura, Necrophagist, Dark Fortress, Nader Sadek, Spawn Of Possession a dalšími žánrově spřízněnými spolky. Ani nový projekt neopouští technicko-progresivní teritorium, kde se pánové roky úspěšně pohybují, tentokrát je však pojetí žánru přeci jen trochu jiné. Ne tolik rigidní dá se říct. Alkaloid totiž není primárně o krutosti a pidlikání jako spíš o snaze do tvrdě metalového základu implementovat prvky nacházející se mimo žánr. Nepůsobit přitom urputně tvrďácky a spíš na deathmetalovém základu stavět více členitou a hravou muziku.

Kvartet vydal za dobu své existence tři kritikou dobře přijaté desky a těžko označit tu nejlepší. Stejně jako na předchozích dvou - The Malkuth Grimoire (2015) a Liquid Anatomy (2018) - je i na novém Numen (2023) základem fortelný death metal, odkud se pak často vyráží na výlety jinam. Nové album je po hudební stránce opět členité a komplikované, instrumentálně je však nanejvýš seriózní. Nekonají se disonance či jiné „zlé“ anebo „chorobné“ hudební aspekty, kapela naopak v každém songu rozvíjí víceméně tradiční metalové figury, kde technika kráčí ruku v ruce s melodií, a pokud se přidá na rychlosti a tvrdosti, tak vždy s důrazem na riff, harmonii a precizní provedení.

Výsledkem je kvalitní, dá se říct komplexní metalová záležitost, která nabízí vše, co by áčková metalová nahrávka měla mít. Skladby jsou tvrdé, zároveň však propracované, obsahují melodie i avantgardně laděné momenty a nejsou klišé. Album je pestré, střídání různorodých motivů hudbu ovšem netříští, což byl mj. trochu problém na minulém Liquid Anatomy. Kapela stejně jako v minulosti i zde honí víc zajíců najednou, tentokrát však dokázala udržet ucelený dojem nahrávky myslím nejlépe.

Na začátek desky jsou zařazeny více konvenční prog-death metal songy, ve kterých se pouze občas a v nestřeženém okamžiku objeví jiný prvek. Baví mne v tomto směru hlavně druhá The Cambrian Explosion, kde jen tak mimochodem zasazená vybrnkávačka či pasáž s ženským zpěvem funguje skvěle. Spolu s následující, členitou Clusterfuck a riffovačkou The Fungi Of Yuggoth lze mluvit o vrcholu desky. Druhá polovina alba je pak odvážnější. Songy často nadobro opouštějí (thrash) death teritorium a vydávají se pomalejším, ne vždy úplně metalovým směrem. Konkrétně melodická Fool’s Desire je pojatá hodně doommetalově a titulní Numen plus The Folding jsou už žánrově vůbec těžko definovatelné. Závěr v podobě 13minutové progmetalové suity Alpha Aur je možná zbytečně moc megalomanský, ukazuje však nadprůměrné schopnosti kapely.

První polovina posluchače zahrne kvalitním metalem, druhá ho pak zavede do jiných míst. Natažená, přes hodinu trvající stopáž tak není problém, protože hudba se neslévá v jednu konstantně hučící kouli. Pochválit je třeba kvalitní zpěv, resp. široký hlasový rejstřík frontmana, který zvládá nadmíru dobře jak melodické zpěvy, tak growl. Povedený je také zvuk alba, který je tvrdý, ale přehledný, s pěkně čitelnými středobasovými frekvencemi, což cením.

Alkaloid nevstupují tímto albem mezi elitu moderního, progresivního death metalu, protože tam už dávno jsou. Potvrzují ovšem svoji osobitost a upevňují pozici. Kapela mě ve finále baví víc než původní alter ego Obscura, především díky žánrovými dogmaty nesvázanému pojetí a také kvalitnějšímu zpěvu. Alkaloid nejsou proti původní kapele měkota, pořád umí přitvrdit a když hrají deathmetalovou pasáž, má to grády. Nejde ale o klasický tech-death, minimálně jednou nohou Němci stojí mimo žánrové kolbiště, což mi vyhovuje. Jen tak dál.