Orwellovští Animals As Leaders jsou velmi zajímavým hudebním souborem poskládaným okolo kytaristy zaniklých Reflux; směle je doporučuji také, i když ti z hlediska konceptu hudby byli o něčem jiném. Pravda ale i tak bude, když napíši, že Animals As Leaders by se bez zbytečného studu dali za pokračovatele Reflux pokládat. Nicméně je tu velký rozdíl, AAL jsou výhradně instrumentální kapela, což zrovna já kvituji s povděkem a oceňuji. A kapela, no… vlastně… Tosin Abasi vše nahrál, naprogramoval, jen s bicími mu pomohl Bulb (ano, Periphery); tyto „umělé“ bicí tak mohou být jedinou chybkou alba.

Jenže Abasi nic neponechal náhodě, nepodcenil jediný detail a předkládá nám materiál do posledního detailu promyšlený, neuvěřitelně rozvrstvený a místy i složitý. Ne, nejedná se zde o onanické zahřátí co největší části hmatníku, i když dost prostoru si ubírá, ani polyrytmickou revoluci. Na AAL je velmi citlivě kladen důraz na emoce a hudba je tak silně narativní, celkově hodně proměnlivá, ale neustále silně emotivní. Říkám vám, tady vám zpěv chybět nebude a neustálým objevováním nových a nových Abasiho zákrut se také nudit nebudete. Na celém albu totiž snad není místo, které by bylo prázdné a nebylo využité; docela by mne zajímalo, jak dlouho album Abasi komponoval. Po několika posleších zjistíte, že jeden nápad generuje druhý, kudrlinka k sobě poutá kudrlinku a nápady do sebe jednotlivě zapadají tak, že by bez sebe snad ani nemohly fungovat, protože ve svých celcích tvoří sourodé a neoddělitelné komplety. Toto se Abasimu moc povedlo. Album je opravdu neuvěřitelně provázané a drží při sobě jak parta cikánů, když jde do tuhého. Je tedy jasné, že Tosin jako kytarista klade důraz na svůj nástroj, ano, prim tu kytary hrají a nejednou zaznamenáte tři linky (perfektně vymíchané, viz třeba On Impulse), ale důležitou roli zde v tomto hudebním kaleidoskopu mají i synťáky/klávesové nástroje, které v kombinaci s kytarami malují téměř nekonečné palety obrazů a nálad, nápady i navzájem přebírají.

Co jsem ale nezmínil, základem hudby Animals As Leaders je moderní a frázovaný/sekaný metal (ano, styl dnes již označovaný za „djent“) propojený obrovským množstvím, i experimentálních, brnkaček (od klasiky, jazzu po exotiku a art rock) a tappovaných kytar se špetkami elektroniky. A i přesto, že je na albu dost odkazů někam (Meshuggah, Direwolf, King Crimson, Jarzombekovy fiškuntálie, Nocturnus?), hudba na něm zní originálně (uf, hrozné slovo), upřímně a přímo uklidňujícím dojmem. Takže pokud jste to ještě neudělali, pusťte si pro lustraci, o čem AAL jsou, na začátek Point to Point nebo odpalovák Tempting Time a šup na celé album. Nebudete zklamáni.

Pane jo! Tak slabé album roku už jsem dlouho neslyšel... Dneska naposledy třikrát a chci ještě. Po intenzivním tříměsíčním vztahu mě má tahle cundička pořád obtočeného kolem prstu a já se ho nemíním pustit a jen saju a cumlámmmm. WTFF, teď zrovna najel Song of Salomon a moje ruce vystřelují ke klávesnici a 3 minuty na ní provozují air guitar. Následné půlstránkové .¨´hěúˇ´r%ero§iujjjj! mažu a pokouším se tu popsat, co je to hudební orgasmuxxx.

Kope to i hladí jak mamínek s tatinkou najednou. Klidnější písničky ti do očí rvou tolik melodické něhy, tolik nepopsatelně neznámé, ale naprosto uzemňující nostalgie, že máš prostě na krajíčku. Nevím, na jaké struny to brnká, ale vydjntá si to cestu až k tobě a moc hezky ti to rozdírá rány, které už zdánlivě dávno zarostly. Prostě tě chytí za srdce a drápe ti do něj tak dlouho, dokud ze sebe nevyplavíš všechen ten shit, se kterým to, co posloucháš, zdánlivě vůbec nesouvisí. Katatatarze!

Ale není to jen o romantickém rozjímání na téma ňadra pudla - má to i kovové gule. Taková CAFO, co tě chytí rovnou za ně, tě vystřelí o deset roků zpět na ten zaprášený zvířecí piedestal, ze kterého opojně vykřikuješ své „don’t fuckin fuck with me!“ (toto aspoň ve zkratce shrnuje mou teenagerskou představu o smyslu, proč poslouchat hudbu). Pokud vezmeme v potaz, že je album z velké části postavené na kytarových sólech, tak je musím ocenit, že nemá pachuť klasického metááálu a je to vstřebatelné i pro lidi, kteří jsou s tímto stylem v křížku. A přitom to Metal kua je! A jaký?

Ottův sloník by řekl, že AAL je moderní, djentově (takové to husté DŽŽŽN alá Meshuggah nebo Textures) laděný progresivní metal pro začátečníky i pokročilé. Stejnojmenné album je silné v tom, že dělá sestakramentsky složitou hudbu jednoduše, srozumitelně. Není utržené z rytmického řetězu, nemotá ti hlavu neustálými úkroky v bok, vzad, neskáče mathsalta ani chaotické přemety. Ať už si kráčí klidně nebo se vší vervou, tak je to v podstatě pravidelný pochod, který je tak čitelný a chytlavě melodický, že tě zaujme už na první poslech. Kouzlo AAL ale spočívá v tom, že ještě na stý poslech ti bude stále teprve docházet, kolik se toho pod zdánlivě pravidelným povrchem hemží a jak technicky nadupané to všechno je.

Plno lidí se v souvislosti s AAL ohání vlivem Meshuggah. Ok, je to postavené na repetitivních rifech, ale ty tvoří pouze základy, na nichž teprve probíhá to pravé masoxxX. Mašinka jakoby v základních rytmech jela cyklicky rovnoměrně, relativně často sice přehazuje výhybky, ale pod plentou je každý nový takt zahrán každým nástrojem trochu jinak, s novou kudrlinkou. Ač je to nadsazené, tak mi AAL svým přístupem i náladou připomínají Mahavishnu Orchestra (hlavně od 7:55 dál). Oproti podobným najazzlostem a progovinám, které často zní jako (někdy příliš) uvolněný záznam z jamu, je to však kompaktní a neponechává ani sekundu náhodě.

Bubny jsou výtečně zatlučeny Mishou "Bulb" Mansoorem, který udržuje zřetelnou rytmickou linii pro nezřídka matoucí zacyklované kytary a do toho si dovoluje po hrstech rozhazovat lahůdkové kudrlinky. Přesto je jasné, že tomuto ansámblu vévodí Tosin Abasi. Ten tu předvádí excelentní kytarovou (a basovou) ekvilibristiku, jenže to lze s klidným svědomím říct o každém druhém albu v tomto žánru.

Kouzlo AAL ale netkví v honbou za technickými finesami. Kolik takových Malmsteenů bez nápadů už na světě je, aniž by tvořili opravdu zajímavou hudbu... Abasi si ale už od mých milovaných Reflux rozvíjí svůj charakteristický styl, který nemá nic společného s některými klííííšovitými (prog)metalovými onany, ale soustředěně sóluje tak, aby tím podepřel a rozvíjel kostru každého ze dvanácti sqwostů. Jeho genialita spočívá především v citu pro melodii, ve schopnosti je vrstvit tak, že na sebe navazují a podpírají se jak věž z dětského lega. A ta se tyčí opravdu vysoko!

U některých alb máte pocit: „tohle byla dobrá pasáž, ale ještě bych to něčím doplnil; tohle jsou dobré nápady, ale jsou na sebe nějak uměle naroubované (např. Opeth); tenhle nápad bych vygradoval takto; tímhle postupem pohřbili dobrou písničku“ atd. U AAL mě nic z toho ani nenapadne, protože album je do puntíku dotažené, vypilované tak, že je bez slabých míst (nada, zero, null, prostě jetelinka!!). Tosin má prostě skladatelský dar, a tak AAL působí neuvěřitelně sevřené, melodické linky jsou velmi vkusně propojené, navzájem se rozvíjejí a gradují tak, že ti s čelistí padnou i gatě a ponožky. Toto album je bezpochyby nadčasové, na to vsadím svoje papuče. Díky Tosine!