Architects jsou dnešní metalcore-scéně znalým již určitou zárukou. V pravidelných intervalech koncertují, vydávají cédéčka a k tomu navíc udržují potřebnou dávku kvality. Věrni již od Nightmares z 2006 stále zachovávají pro sebe typické postupy a navíc jdou trošku dál, jinam. Na Hollow Crown stále šikovně, až se zručností nejlepších cirkusových akrobatů, balancují na hranici techniky, údernosti a pro svůj žánr klíčových prvků. A také vkusu. Proč vkusu? A dobrým směrem?

Řekl bych, že stále ano. Vkusně do Hollow Crown zařadili ještě víc pokusů o zpěvnější pasáže nejednou podpořených dnes tolik protežovanou hammeringovanou kytarovou linkou. Ano, i Architects se (ale už na Ruins) dotkla vlna kadeřníků a módního odívání. Jenže tahle kapela již nějakou dobu svou cestičku vyšlapává, tak proč si nasazovat šprcku, když doteď všechny samice padly naostro, bez dělání umělých dojmů svědomitých a emocemi rozervaných hochů. Architects to rádi tvrdě a s trochou rizika a překvapení. A to trvá. Ani na Hollow Crown si neberou servítky a bych řekl, že více než kdy jindy jdou k jádru věci.

Neříkám, že jsou Architects bůhvíjak originální, přece jen, a to už jsem psal, pracují i s pro svůj žánr klíčovými prvky. Ale mám pocit, že nejde jen o přelévání horké vody z hrnku do hrnku. Tady cukrem sice dosladí, aby ale vzápětí octem přikyselili. Občas je to slazená káva i s mlékem, ale nebojí se ani té nakopávající, pořádně hořké a rumíčkem dochucené. A k tomu další lžíci melty, ať to frčí a má grády. Jinými, konkrétnějšími slovy, v minulosti již Architects protekli přes filtr kde čemu a kde komu. Třeba sítem mathcorových chapadel The Dillinger Escape Plan, tlaku a intenzitě Meshuggah, valivé riffovosti Cryptopsy a kvapíku death metalu, hardcore přímosti a údernosti Converge, obludné rolbě deathcoru i rozvláčnění sludge s feelingem emíčka.

A odrazem tohoto všeho je i novinka Hollow Crown. S perfektním zvukem nepředigitalizovaných bicích, přeznívající basou a nakřáplými kytarami některé riffy znějí tak drsně, že máte až pocit, že byly nahrány rozbrušovačkou. A co nás po dobu Hollow Crown čeká, naznačí hned úvodní věc Early Grave, kde je většina toho, co dělá Architects dobrou kapelou. Drsné, pohlcující a impulzivní až kanadské riffy, sem tam běhačka (aj, feeling SikTh), podkladový a usazující riffing (ta rolba připomene i Gojiru), ale i hra na emo-fajnovky. Proti chvilkovým mathematicím jejich strukturálně jasně nadefinované a úderné skladby vyniknou. Jenže druhá palba Dethroned ukazuje kapelu při práci s dillingerovsky nervním frázováním riffů a, jak jinak, groovy sekáním. Přesně ten typ riffů a tritónových akordů, který mě vzteká a čertí, kdy mám chuť pořádně zlobit. Důležité ale v případě této kapely je, že se nesahá až na dno samotným schopnostem, ale se zdravým rozumem pracuje s tím, co kvintet umí dobře a spolehlivě, a tak je i vhodně a účelně zvoleno tempo každé skladby, kdy vyniknou jak odtrhávaný nervozity a zasekávaný moshe, tak i do posledního úderu sypačky i chvilkový aranžérský hrátky. Nikde není nic předimenzováno, vše je dle regulí Nejvyššího. Nicméně ve středu alba nám „mňoukání“ a screamo polohy povylézají trošku více a tím i boduji o něco níž. Jestli jsem pak u předchozího zápichu Ruins měl víc Meshu/deathcorovější pocit, na Hollow Crown spíše ten hardcorovější (starší Norma Jean třeba).

Architects jsou živel a touto deskou, ač (až na pár momentů) nepřinesli nic nového, svou zručností dokázali, že do budoucna s nimi musíme počítat. Nápadů mají dost, poměr hudebních žánrů je v rovnováze a při pohledu na jejich minulé desky bych si troufl i říci, že je i přes dost něco-připomínajících úseků formě vlastní identity kapely nejblíže. Architects jsou zkrátka takový prototyp dnešního techničtějšího nervního metalcorového masírování s agresivním a uřvaným zpěvem. Naštěstí tento balíček ale nese dost vlastních prvků, aby kapela nezetlela v bahnu žánrového přesycení.

P.S.: A ještě jedno přirovnání, nejednou mi (v těch úderných hardcore i rychlejších kusech) připomenou i War From A Harlots Mouth, které jste mohli přečíst minulý týden.