Následující řádky se mi nepíší snadno, ale nedá se svítit. ARSONISTS GET ALL THE GIRLS procházejí obdobím úpadku. Moje oblíbená kapela si po výborných deskách Portals a Motherland (které dle mého patří mezi to vůbec nejlepší, co v deathcoru vzniklo), vybírá oddechový čas. I když v deathcoru (ehm), tato škatulka je sice blízko, ale úplně přesná není. AGATG totiž nikdy nebyli jeho úplně typičtí představitelé. Kvůli klávesám se o nich taky mluvilo jako o nintendo core, dá se ale užít i termín mathcore, anebo všeobjímající slovo experimental. V jejich případě to ale byla především živá, hyperaktivní hudba plná entuziazmu, která byla založená na nadsázce a legraci, ale vedle toho obsahovala i zajímavé hudební nápady.

Jenže. Kapela prodělala po Motherland personální rošády a ty, jak se zdá, mají na její produkci negativní dopad. Za prvé odešel Arthur Alvarez, který byl tvůrčím tahounem souboru, a spolu s ním se tak nějak vytratil charakteristický skladatelský rukopis a za druhé, poroučel se i kvalitní zpěvák Jared Monette a navrátil se „vřískač“ Remi Rodberg, který nazpíval první alba Hits from the Bow a The Game of Life. A to je zásadní průšvih. Zpěv je totiž na novince špatný.

Obě zmiňované personální výměny vypadají jako natolik zásadní, že mají za následek transformaci z respektované, nadějné kapely na amatérskou partu, která se sice stále snaží být cool a crazy, ale už postrádá onu lehkost a nápady, které ji v minulosti řadily mezi špičku své scény. Dnes je v kapele od začátku jen bubeník Garin Rosen, který soudě dle vcelku dominantních bubnů na albu převzal hlavní iniciativu - a ten spolu s ostatními prostě nastavenou laťku neudrží.

Aktuální Listen to the Color mi ze všeho nejvíc připomíná album Alibaba a 40 krátkých songov od ideově spřízněných Horkýže Slíže (což si mimochodem nevykládejte špatně, Alibaba je v pohodě záležitost). Nahrávka obsahuje totiž povětšinou krátké hudební skeče, které mají za cíl pobavit, ale hudebně nemají zrovna moc velké ambice. V případě AGATG ale současné 1-2 minuty dlouhé blbiny určitě nejsou cestou vpřed, spíš z nouze ctnost, která kapelu vrací zpět na začátek kariéry.

Album není úplná tragédie, stále je hudebně dostatečně „jiné“ a nabídne občas velmi slušné momenty. Zejména v jeho druhé polovině se nejednou objeví skvělá vyhrávka, klávesový motiv či drobná hudební parádička; konkrétně třeba v Balloon Battle, Play the Sheep nebo Watchers. Většinou ji ale vzápětí zabije jeden nebo druhý zpěvák (aktuálně totiž zpívá i klávesista Sean Richmond) svým afektovaným a těžko poslouchatelným vřískotem. Ano, je tu ještě druhý hlas, hluboký murmur, který je v pohodě, a kdyby převládal, bylo by lépe, ale bohužel tomu tak není.

Proti předchozím dvěma albům je prostě novinka znatelně slabší. Už to zdaleka není ten mazec, který mě donutil otevřít ústa. Škoda. Doufám však, že ARSONISTS GET ALL THE GIRLS se ale ještě seberou. Cítím totiž, že někde vespod to tam stále je, jen je třeba přeskupit síly. Bohužel však, alespoň pro mne, je zpěv zásadní část nahrávky. Pokud nestojí za nic, nepřekousnu to.