Dnešní doba přeje retru, metal nevyjímaje. Ať už se všemožné spolky snaží o heavy/thrash, grindcore nebo doom/death, jedno mají společné – usilují o co největší přiblížení hudební autenticity doby, která se nám čím dál víc vzdaluje. Samozřejmě, je potřeba na něčem stavět, ale zároveň by to u kapel nemělo vylučovat úsilí o vlastní ksicht a invenci. Což bývá u většiny případů problém.

V undergroundu teď mimo jiné letí oldschoolový death metal odehrávající se v plíživě pomalých tempech. I tady platí, že každý žánr má své průkopníky – třeba Autopsy, Incantation, Disembowelment… Jak se jimi inspirovat a nekopírovat zavedené šablony? Italští Assumption sice funeralové kánony nestaví vzhůru nohama a nesnaží se o revoluci, dílčí vlivy ale dokážou poskládat do poměrně bohatých forem a tvarů, estetiku 90. let slepě nekopírují a znějí soudobě. Zapomeňte tedy na prašivý lo-fi sound starých zkušebnových demáčů nahrávaných na kazetu, Assumption na svém druhém počinu staví na moderním hutném soundu, kterým neproklouzne ani myš.

Pokud bych měl hledat nějaké stylové spřízněnce, asi bych zamířil na sever. Italové v lecčems znějí jako pomalejší verze finských Krypts (s nimiž si po boku Demilich v pátek 25. listopadu zahrají v Praze). Úvodní Oration sice ještě začíná tupačkovým kvapíkem jak z pera Johna McEnteeho, průběh skladby však jasně naznačuje, že inspirací bude mnohem víc. Song zpomalí, doomový riff zmelodiční díky druhé kytarové lince a ke slovu se dostávají i tklivá, byť stále zemitá sóla. Nejde tedy o žádnou hypnózu opakujících se riffů, všechny songy mají na žánr slušný spád a vývoj.

Dokazuje to hned následující Submerged By Hadean Tides, kde se prolíná hned několik zdrojů, ze kterých Italové mocně čerpají. Akustická vybrnkávačka dává vzpomenout na australské průkopníky psychedelie ve funeral doomu Disembowelment, ale i záhrobní legendy Evoken (na obě skupiny si během poslechu vzpomenu často). Pak už to ale jede jako pohřební buldozer, pomalá valivá tempa znějí jako Morbid Angel v jejich těžkotonážním rozpoložení. Nelze si nevybavit songy jako Where the Slime Lives, sirnatou Hatework s famózním sólem Erika Rutana nebo ultrapomalé věci z Gateways to Annihilation. Zmíněný druhý song opět končí s vybrnkávanou linkou, kruh se tak uzavírá.

Kapela dokáže být i přes jednotvárný murmur Giorgia Trombina variabilní – zvládne skloubit hutnou riffařinu s temnou melodikou Mournful Congregation, aniž by sklouzávala do jedné jediné úzce vyprofilované linie. Pravda, někdy se na ty změny načekáte trochu déle a celkově je při poslechu Hadean Tides potřeba trpělivosti (třeba v Daughters of the Lotus), o to víc jsou nečekané vpády rychlejších temp á la Incantation osvěžujícím zpestřením. A i na sypačky dojde. Assumption do svého kotlíku na nápady přihazují i hrst kvílivých výjezdů jak od Roberta Vigny, třeba Liquescent Hours často zní jako notně utahanější verze jeho rodných Immolation.

Svoji stylovou a notně plazící se směsku Italové prostě umí namíchat a nebojí se i experimentů. Album zpestří ponurá chorálově ambientní instrumentálka Breath of the Dedalus a hlavně předposlední Triptych, což je na death/doomový žánr odvážný song – v ní Giorgiovu deklamaci podporuje pouhá basa a je prokládaná frontálně útočnými heavy riffy. Poslední 15minutová Black Trees Waving ukazuje kvartet opět ve skličující funeralové ráži s utiskujícími riffy a masivní hradbou zatěžkaných kytar. Trombino se ale nebojí použít čistý vokál, jako to kdysi dělal David Vincent, a závěrečná skladba desky díky tomu zní jako God of Emptiness pro 21. století.

Mírný pokrok v mezích zákona? Proč ne. Everlasting Spew Records se po Convocation podařilo vydat další zajímavý počin, který sice nebourá ani neposunuje hranice neslyšeného, ale kombinuje známé inspirace a přetavuje je do vlastního pojetí. A to stačí.