Ti, kteří Asvu sledují, už o tomhle počinu nepochybně vědí, ale jinak to je dost dobře ukrytá deska. Asva je vlastně celkově poměrně nenápadná, a protože je už nějakou dobu zároveň hodně super, rozhodně má cenu upozorňovat na ni opakovaně.

Ani jsem nečekal, že z pana perfekcionisty Dahlquista vypadne něco takhle brzy po Presences of Absences, předtím měl mezi alby pauzu tři nebo čtyři roky. Naštěstí to však neznamená, že by deska byla nějak odbytá.

Empires Should Burn… je kolaborací Asvy s Philippem Petitem, hyperaktivním experimentátorem na hranici zvukové koláže, moderní klasiky a dark ambientu, což se odráží i na volbě prostředků: elektronika i nezvyklé jak akustické, tak elektrické nástroje, místy speciálně vyrobené.

Výsledek této spolupráce je vcelku logicky mnohem temnější než současná Asva. Vlastně to je solidní noční můra, která se dá klidně označit jako dark ambient. Na tomto žánru mi zpravidla vadí přeplácanost, očividnost a především zvuková umělost, Asva s Petitem se však těmto neduhům většinou vyhýbají. Dronové (basové, varhanní) plochy Asvy znějí skvěle, ať už jde o čirou temnotu, o občasné záblesky klidu a vyrovnanosti Presences of Absences nebo o nervóznější pulsování, Petitovy „okrasy“ zpravidla taky – přidává nejrůznější cinkání, klepání a skřípání, často to zní jako znásilněné cemballo.

Přes polovinu alba zabírá třiadvacetiminutová pecka And Empires Will Burn, na které hostuje Edward Ka-Spel z The Legendary Pink Dots, čímž se dostávám k jednomu dost zásadnímu aspektu alba. Je to s příběhem. Autoři hudby si přizvali trojici zajímavých osobností, které si napsaly a přečetly různé pochmurné texty. Ka-Spel dostal největší porci, což se ukázalo jako dobrá volba. Jeho zpěv je naprosto jedinečný a jeho klidný, ale vemlouvavý přednes moc nezaostává, navíc mu je nejlépe rozumět a má britskou výslovnost. Jarboe dostala The Star Implodes a její děsivý šepot funguje rovněž výborně. Třetím hostem je podivná figurka Bryana Lewise Saunderse okupující skladbu A Vision. Saunders zvolil podobně jako Jarboe šepot, v jeho případě o poznání výhrůžnější. Spojení spoken word a hudby tu funguje. Celkově má sice navrch hudba, ale ve chvílích, kdy zní něčí hlas, jsou role v podstatě vyrovnané, autorům se povedlo ustoupit tak akorát, aby nebyli jen jako soundtrack. Z podobných projektů jsem slyšel asi jen geniální noční můru I Have a Special Plan For This World od Current 93 a Urfe od The Axis of Perdition a musím říct, že Asva s Philippem Petitem jsou mnohem dál než Urfe, ale strohého děsu a dokonalosti spojení Ligotiho textu, Tibetova hlasu a Stapletonových smyček nedosahují.

Zatímco tenhle experiment funguje, spolupráce mezi Asvou a Petitem vypadá na první pohled dost nesourodě. Oba elementy si sice berou své z klasiky cca posledních padesáti let, ale zatímco Dahlquist si jede ty své minimalisty, Philippe Petit bude asi mít rád spíš různé „rozházené“ disharmonické divočiny. Proti disciplinované, kontrolované a promyšlené, v hloubkách dronující Asvě stojí jednak výrazné vysoké tikání s dost rozvolněné formě, jednak méně vystupující šumy a hluky. Spojení těchhle protikladů většinou funguje, ovšem je potřeba brát tuhle kolaboraci jako nové těleso (cílící na vytvoření solidní temnoty) a nehledat jen novou Asvu, protože v tom případě Petit prostě ruší.

Trvalo dlouho, než jsem to přijal, ale nakonec všechno zapadlo a já můžu s klidem konstatovat, že se Dahlquist zas jednou podílel na výborné desce, na které se opět neopakoval. Jediná věc, která mě ještě trápí, je za srdíčko tahající klavír v poslední skladbě.