Většinou poslouchám jednoduchou, snadno uchopitelnou hudbu. První předpoklad Asva bez problémů splňuje, druhý ani náhodou. Popravdě, nemyslím si, že bych letos slyšel něco náročnějšího a i po těch měsících a snad desítkách poslechů vím, že toho je k odkrývání ještě dost.

Asva funguje od roku 2003, jediným stálým členem je G. S. Dahlquist. Předtím hrál v Burning Witch, a právě s nimi vydala Asva první nahrávku. Pak následovaly dvě klasické desky, na kterých je patrné postupné směřování od doom metalu. Letošní Presences of Absences v tomto směru logicky zachází ještě dál. Protože s odklonem od tradice přicházela také kvalita a originalita, je logické, že Presences of Absences je nejlepší Asva. Jenže od uvědomění si tohoto faktu k očekávatelnému hudebnímu transu byla dlouhá cesta.

Jakoby se na desce nic nedělo; taková ta chvíle, kdy se zastavíte na podzimním poli a chvíli jen stojíte a vnímáte okolí. „Zvenku“ nic moc, zevnitř úžasná spokojenost a vychutnání momentu „právě tady, právě teď“, který je hudebně roztažen na necelou hodinu. Základem tvořícím tento efekt jsou varhany (hammondky a ještě nějaké), která jednak tvoří spodní drone, jednak povrchové melodie, které jsou jednoduché, ale ne triviální; místy jde v podstatě jen o pulsy. Druhým nejvýraznějším prvkem je snový hlas Tobyho Drivera, který k Asvě neuvěřitelně sedne. Mimochodem, to, že Asva s Driverem zní jako Asva a ne jako Kayo Dot, je další důkaz její kvality a osobitosti. Třetím podstatnou složkou jsou bicí, většinou jen tikající v pozadí, aby třeba po deseti minutách skladby nastoupily do gradace, kterou by Asvě mohlo závidět 98% post-rocků. Ale o to nejde. Bicí pracují mimo jakékoli ustálené vzory, a přesto působí přirozeně. Ano, až teď přichází kytara, a jde spíš o zmínku ze slušnosti, protože kytara nyní funguje jako okrajový nástroj dokreslující nálady varhan, spolu s pár dalšími zvuky. Pozor, okrajový tu neznamená postradatelný.

Hudba Asvy je v podstatě perfektně složená.

Pořád stojíme na místě. Přítomnosti nepřítomností, to je minulost, na kterou se ne-, ne-, ne- a ne-, ale především současnost, která je, ne jednoduše, ale v čase, s uvědoměním si minulosti a snad i výhledem do budoucnosti, ale bez zatížení jimi. Presences of Absences je dospělá deska, což zde neznamená nějakou zastydlost, ale vyrovnanost. Myslím, že odráží osobnost skladatele, který tak různě píše na Last.fm i na různá fóra a i v rozhovorech působí velice sympaticky; člověk, co si prožil své, momentálně žije pro rodinu a je spokojený. Ta spokojenost pro něj však neznamená konformnost, spíš snad něco jako východisko; Asva nezůstává na místě, ale postupuje. Tentokrát tu máme velice originální hudbu, která působí jak přirozeně, tak promyšleně.

Deska roku. Pane Dahlquiste i ostatní zúčastnění, tleskám vestoje.

P.S.: V metalu se poměrně často mává inspirací jazzem či klasikou. Dahlquistovi toho Pärta věřím, jako jednomu z mála.

P. P.S.: Jo, myslím, že pana G. S. obdivuji i jako osobnost.