Debut At the Altar of the Horned God Through Doors of Moonlight mi svého času vyrazil dech kombinací ulverovských vichřičných black metalů a rituálního ambientu plného sborového zaříkání. Protože bylo provedeno ve velice kvalitním zvukovém provedení, bodovalo toto album jako jedno z úplně nejlepších v roce 2020. Nemám na tom co měnit, neboť dosud v autě album často a rád poslouchám. Bez poslechu jsem proto u I, Voidhanger zakoupil album aktuální. Bohužel, hned vzápětí (při poslechu, jak jinak) jsem zjistil, že žánrový úkrok se Heolstorovi, chtónickým, solárním i astrálním bohům žel, nepodařil.
Proč? Vzdal se těch nejdůležitějších částí, které jeho hudbu pozvedaly. Především na nové desce už nenajdeme nasypané black metaly. Jejich stínem zůstává několik partů, ale ještě víc nahrávku negativně poznamenalo zjednodušení zpěvů. Místo majestátních sborů, které skvěle doplňovaly monotónní zaříkání, zůstaly jen nekonečné repetice refrénů dosti plochým přednesem. Rozumím tomu, že v rámci nějakého rituálního přístupu autorovi takový zpěv asi smysl dává, ale pro posluchače je to zvukově naprosto nedostatečné a plytké. Možná by nekonečným repeticím pomohlo, kdyby alespoň nebyly v otravně jednoduché angličtině a Hoelstor by si pomohl třeba mateřskou španělštinou. O tom, jak skvěle to taky může fungovat, se přesvědčte třeba u Noktifer (Conjuro Nuclear), ke kterým má mimochodem aktuální AtAothHG v určitých synht-momentech překvapivě blízko.
Pojďme teď k hudbě samotné. Nic než jednoduché synthpop tralalačky s rádoby ritual nádechem, co se jen okraji sem tam otírají o metal. Asi by se to s troškou zlovůle tak dalo vyjádřit. V některých skladbách pořád můžeme najít daleko větší ambice. Bohužel, a to je asi největší kámen úrazu, jen ojediněle jsou naplněny. Málo je pečlivé práce se zvukem, byť někdy se ozve dobře opracovaný riff a sem tam dokonce i syntezátor ozvláštní zajímavé podtóny. Jenže na skoro 40 minut a osm skladeb je to zoufale málo.
Na předchozí nahrávce rovněž nenabízel Hoelstor zrovna přehršle nápadů a nehýřili ani instrumentální ekvilibristikou. Vůbec to ale nevadilo, protože jednoduchost a trans navozující rytmy šly ruku v ruce s parádní atmosférou. Navíc střídání rituálních šamanských partů s pravou „norskou“ vichřicí se postaralo o drama při poslechu. Jak již bylo řečeno, vichřice se zklidnily do občasných náznaků a zajímavost poslechu na to znatelně doplácí. Nu, a ubíjející počet repetic -a to především zpěvů- na novince ničí většinu té rituální atmosféry, kterou by ještě deska mohla zaujmout.
Pokud oči přimhouřím do pověstných škvírek, desku pořád ještě mohu k poslechu doporučit. S excelencí (jako v případě debutu) ale bohužel co do činění rozhodně nemáme.
Projekty rázu At the Altar of the Horned God se – už jen na základě voleného hudebního pojetí – potýkají s možnostmi propadů do klišé a přestřeleného patosu. Pracují totiž s atributy, kde se primárně cení autenticita, ke které se váže umělcova oddanost i řemeslné zpracování. Rituální ambient s ozvěnami pohanství zde bezpochyby patří, co teprve v momentě, když je obestavěn blackmetalovou vyhraněností. V takovém případě odpadá tolerance, se kterou tělesa typu Heilung počítají. Tvůrčí i duchovní poctivost tak podléhá přísnějšímu metru.
Debutu At the Altar of the Horned God se prodávání jakési spirituální pravosti dařilo. Ryzí dojem snad pramenil i z krocených ambicí – výsledek působil skromně, ve svých vytyčených limitech však neztrácel na působivosti a poslouchatelnosti. Pomyslné balancovaní na hraně kýče bylo citelné už tehdy, k zaváhání ale docházelo jen ojediněle.
Heart of Silence zkouší vše posouvat na novou úroveň. Rituální momenty jsou opulentnější, zpěvy častěji prostupují metalové skladby. Snaha o větší grandiozitu ale okrádá hudbu o potřebnou autenticitu. Celá deska v závěru zní sterilněji, ve stejném čase přibývá motivů, které vyznívají spíše úsměvně (Mantra ze slova „godlessness“ v God is in the Rain budiž jedním z příkladů). Samotný zvuk výsledku nepřidává, od minula totiž ubírá na reverbu, který minule zakrýval menší nedostatky.
Druhá deska tak prohrává v souboji o uvěřitelnost s předchůdcem, ale i s působivým coverem, který vysekává pěknou variaci na démony Davida Ryckaerta III.
Nezatížen dřívějším poslechem debutu nevnímám kolegou zmiňovaný kvalitativní sešup dvojky nikterak zásadně a originalita projektu pro mne zůstává stále zřetelná. Způsob, jakým dokáže principál navodit temnou a ponurou, okultní atmosféru považuji navzdory použitému minimalismu za nápaditý a hudebně zajímavý.
Souhlasím, že ono dokola se opakující rituální zaříkávání je diskutabilní, beru jej ovšem jako signifikantní záležitost, prvek, na kterém charisma díla stojí a padá. Výsledek snažení španělského pokojíčkáře hodnotím jako netradiční, avantgardní, ovšem stále srozumitelný black, kdy mi vyhovuje, že autor nehledá cestu skrze disonanci a chaos, ale naopak se snaží postupy zjednodušit.
Vložit komentář