Skupinu Balaclavas jsem objevila zhruba před rokem prostřednictvím jejich eponymního EP. Přibližně v té době, kdy jsem na ní narazila, jí zrovna vycházelo první řadové album. A to album, Roman Holiday, poslouchám dodnes. Konec příběhu.

Kapela vydala EP Balaclavas v roce 2007 u Compound Recordings (následně ho ještě znovuvydal label Skrot Up). O rok později ho následovalo EP Inferno vydané na vinylu u Phonographic Art. Roman Holiday pak vyšlo loni u texaského milovníka sedmipalců - Dull Knife Records. Zajímavostí je, že ačkoliv bylo toto vydavatelství založeno primárně proto, aby mohlo vydávat nahrávky houstonských undergroundových kapel, spolupracovalo docela dlouhou dobu před vydáním Roman Holiday vesměs s mimohoustonskými, ba dokonce s mimotexaskými projekty. Balaclavas tak zas byli po více než roce první lokální kapelou, která u Dull Knife vydávala. Těžko soudit, jestli plní roli jakési tamní prestiže, nebo spíše novodobé out-of-step jistoty. Každopádně, i když píšu novodobé, novodobě Balaclavas rozhodně nepůsobí. Naopak, je to jako kdyby z hrobu vylezly přízraky Joy Division, Morphine, Bauhaus a New Order a zcelily se v jednoho hegemona. Post-punkový základ, který dává vzniknout ještě pozdnější vlně (post-post-punk? new wave? eh?). Snad kombinace respektované anarcho-slávy minulého století a odmítané konzumní společnosti dneška. Na demech, stejně tak jako na debutu, hostuje Ralf Armin, který třeba v písničce Night Worshipkřísí morphinovský sound (nebo, chcete-li, saxofonový morphinovský pornozvuk), v Up the Newel se zas ozývá hand-clapper… Roman Holiday je vlastně boží už svým opatrně old-schoolovým charakterem.

Lo-fi, vlastně skoro no-fi atmosféra obklopuje album od hlavy až k patě. Jen ve skladbě Viutton jsem jakžtakž schopná rozumět textu („we stand in opposition to the system to the statements…“), v jiných skladbách je vokál zašitý úplně. Zkreslenost zvuku se objevuje ve stejné míře jako zkreslenost představ. Je to, jako kdyby někdo pověsil na chodbu nehumorné zašlé sterilní nemocnice dadaistický obraz. Existují tu dva protipóly, přičemž mi dělá problém rozlišit, kde je mezi nimi ta hranice. Dvě nerozlučné složky: syrová a dravá hudba bez pozlátek versus ironický glam-pohled na věc. Rock, který čerpá z elektroniky tolik, že by se občas Balaclavas dali označit za rave nebo jakýsi industriální trance. Téměř dubové basy způsobují to, že má deska neuvěřitelný spád a působí od úplného začátku, kdy se první tóny titulní písně Roman Holiday svezou jak blesk z čistého nebe, až do konce napínavě a poutavě. Nahrává tomu nicméně i fakt, žeRoman Holiday je spíše kratší album. Svou stopáží se blíží půlhodince, což ho taky nesmírně ctí. Třicetiminutový ideální formát je k nezaplacení, obzvlášť v době, kdy skoro každá kapela považuje za parádu, bonus i nutnost zároveň nahrát album minimálně hodinové. Balaclavas umí docílit mixu masivního zvuku a skoro až strašidelného napětí. Rock, elektro a nad to ještě punk.

Může to teď celé znít trochu děsivě. Představa totálního mišmaše a kombinace všeho, co je zrovna po ruce. Jo i ne. Roman Holiday sice využívá kdejakého hudebního směru, vždycky ale s dostatečnou inteligencí a rozvážností. I když je v Balaclavas slyšet spousty vlivů, neoznačila bych kapelu za fusion, crossover, ani nic podobného, a to hlavně kvůli tomu, že nejde ani náznakem o stláskaninu. Balaclavas mají totiž nepopíratelný ksicht a originalitu.Roman Holiday je zajímavá, jiná deska. Je svá. Trochu mě mrzí, že o ní píšu až po delší době, protože mi přijde, že se na ni dneska dívám s už moc velkým odstupem. Možná taky přehlížím její vlastnosti, které mi zprvu přišly naprosto klíčové. Pravděpodobně jsem si i zautomatizovala to, co je na desce tak divné při prvním poslechu; nejspíš dneska ignoruju vyčnívající momenty, které mě tenkrát dostávaly. Na druhou stranu je ale moje neutuchávající nadšení známkou toho, že se deska jen tak nevyčerpá a že může zůstat aktuální i po delší dobu. Neberu albumRoman Holiday jako extra-kvalitní nebo převratný materiál, beru ho jako něco, co má schopnost zůstat i přes mnoho poslechů ojedinělé a hlavně zajímavé. Ačkoliv má v sobě četné vlivy jiných kapel a nechává se inspirovat více hudebními žánry, není těžké ho rozeznat mezi jinými. Je zvláštním způsobem nadčasové. I kdyby si ho měl člověk poslechnout jen pro zajímavost… To, jestli mu propadne tak jako já, je pak už vedlejší věc.