Když v roce 2004 vyšla deska Demigod, našlo se už jen pár starých bláznů, kteří byli ochotni debatovat o tom, kdo že je největší polská kapela (přičemž si pořád prosazovali dárt Vader). Po dalšímu počinu The Apostasy už neumlkli snad jen ti vyloženě hluší a nadcházející desku jsme očekávali jako opus (alespoň pro mě) největší středoevropské bandy. Tohle tvrzení by patrně chtělo vyjádřit čísly, nuže dobrá.

Vzpomínáte na mánii kolem debutu Suicide Silence, kdy se jako první vyloženě extrémní kapela dostali do první stovky americké prodejní hitparády Billboard Top 200 (někde na 94. místě)? Tak Evangelionu se jen v Americe za první tejden prodalo přes 8.500 kusů a Behemoti se umístili v Billboardu na 55. místě a v první stovce se drželi ještě dlouho. V týdnu vydání se v Polsku dostali na druhý místo (které u nás mimochodem okupoval v té době Mistr) a brzy se dostali až na čelo, kde ještě začátkem září byli. Taky bychom se teď mohli začít bavit o tom, že Poláci si kvalitní desku koupí, zatímco u nás se v hitparádě drží jen samé zrůdy typu Michal David.. Něco podobného se po úspěchu The Apostasy dalo očekávat, takže se pánové museli poohlédnout po větším labelu. Regain Records sice nejsou malý vydavatelství, ale Nuclear Blast a Metal Blade jsou ještě o trochu jinde, že.

A v čem tkví úspěch? Behemoth mají to, co chybí k dokonalosti Nile - schopnost napsat skvělý nosný riff. Na každém albu jich je několik, přičemž ani Evangelion není výjimkou. Deska je velice technická, ale tentokrát se nejedná o jednohubku ve smyslu okamžitého vrytí hitových songů do hlavy po prvním poslechu, deska vás přesto nutí si ji pouštět znovu a znovu. Chybí jí neskutečná hitovost dvou předcházejících, ale i tentokrát se jedná o naprosto fantastickou záležitost, propracovanou do úžasných detailů, ať po stránce hudební či textové nebo co se týče coverartu. Rozhodně doporučuju prohlídnout si videa ze studia, pomůže to k uvědomění si jak moc je zvukově 'dobré poselství' vybroušené, protože atmosféru zde často netvoří ony 'atmosférické berličky', ale zvuk samotný. A doufám, že je všem jasný, že vybroušený neznamená sterilní (čti koule nemající), jak je tomu u mnohých Seveřanů. O mix se postarala persóna povolaná - Colin Richardson (Napalm Death, Carcass), který si konečně na Behemoth udělal čas (kapela s ním měla zájem nahrávat už u dřívějšího počinu).

Ti, jež čekali vykradení mimořádně úspěšné předchozí desky a dopředu mluvili o 'The Apostasy 2', musí teď zavřít svá rouhačská ústa. Došlo ke škrtům v experimentování, orchestrech, sborech a 'berličkách', album je o dost přímočařejší, energičtější a agresivnější. Agresivita v textech, bicích a kytarových assaultech vyvažuje celkovou uhlazenost do jednoho kompaktního celku a úbytek syrovosti, kterou byl ještě zvuk na Demigod nasáklý. Ale vyhrávky a atmosférické orientální vybrnkávačky se neztratily, pouze nedostávají tolik samostatného prostoru a jsou zakomponovány do skladeb třeba i naráz s hlavním riffem a člověk si je často uvědomí až po více posleších. Zjednodušeně řečeno, tvorba trochu zeštíhlila, protože pokračovat v nabubřelosti The Apostasy by byl pohyb na velice tenkém ledě a pánové by jistě jen neradi sklouzli do pozice, kdy by si začali na orchestrech a podobných věcech zakládat, protože by na to s vysokou pravděpodobností dojeli. Čili tyto věci ano, jsou tu a doplňují vhodně kompozici, ale vystupují v pozadí a nestaví se na nich, což je jednoznačně správná cesta.

Určitě je vhodné znát minulé dvě desky, pokud se totiž k Behemoth dostanete až s tímto počinem, budete ochuzeni o jejich další dvě polohy a přijdete o pocit vyvrcholení pomyslené trilogie, započaté geniální nahrávkou Demigod.

V intru prvního démonického záseku Daimonos asistují vokálu psychedelické smyčce a dětský pláč, načež se začne rozjíždět dokonale fungující a kompaktní stroj Behemoth. Opět je zde od prvních tónů silně cítit velice charakteristický rukopis smečky kolem Nergala. Silné riffy opět provází chytlavé melodické vyhrávky (toto se týká celého alba), které se ovšem nikde nepodobají přitepleným sólíčkům od některých konkurenčních band, a dokonalá práce Inferna postupně stupňuje tempo až ke svému nasypanému standardu. Tím standardem se rozumí úžasně rychlá a nelidsky přesná hra, o které se běžným smrtelníkům ani nesní. Stejně jako se jim nesní o nahrávání s dvaadvacetikanálovým snímáním. A už na nás Nergal vyžaduje klanění a uctívání a když se dostane na pasáž „All hail slain and risen god! All hail Dionysus!“, máte pocit, jakoby k vám opravdu promlouval samotný syn Dia. Následuje pasáž ze starořeckého hymnu připisovaného samotnému Orfeovi a po ní nová vlna agrese. Na závěr další z klasických (ale neohraných!) Nergalových sól a máme titulní pecku jak z praku, i když vám to možná nebude po prvním poslechu připadat.

Následuje krátká chvíle orientu, ovšem už za doprovodu hlavní melodie, kytar a kulometné baterie, která v tomto songu neúprosně diktuje tempo a nepoleví ani při dlouhém sólu na konci. Strčte si tu bibli do prdele! [čti 3x Shemaforash] a opět jen pár vteřin připomínajících krev nemluvňat stékající po dlažbě starého Betléma. Hned v prvních písních ukáží Behemoth svoji pověstnou nekompromisnost a zuřivost a rozhodně vás přesvědčí, že i přes stoupající slávu se nehodlají a nebudou ubírat cestou pokrytecké podbízivosti.

Patrně na následující Ov Fire and the Void je nejlépe poznat zmiňovaná uhlazenost. Strukturou skladby se podobá starší Chant for Ezkaton 2000 e.v., hlavní riff je velice chytlavý a spolupráce kytar s bicí baterií opět neskutečně profesionální a dokonalá. Stejný pocit má člověk z klipu (necenzurovaná verze zde), na kterém opět pracovala Grupa13 (mají na svědomí i video k At the Left Hand ov God). Obrazotvornost těchto lidí v kombinaci s Nergalovou fantazií dává dohromady nejúžasnější klipy od dob God of Emptiness od Morbid Angel a překonalo by je snad jedině to, kdyby tvůrci animaček z Warcraftu 3 udělali ve stejném duchu klip k Angel Flesh Impaled od Dark Funeral.

„Jerusalem is falling! Yerushalaim nehereset!“ Transmigrating Beyond Realms Ov Amenti rozvíjí odkaz předchozí desky, aby další zářez - He Who Breeds Pestilence - uvedený skřehotáním hejna havranů nad tělem Ábelovým, pokračoval se silnou uchvacující melodií v trhání řetězů kolem srdcí, které ze strachu z nicoty bytí přijímají tělo Kristovo. (Z většiny) Nergalovo - tu více, tu méně - filozofující rouhání v nádechu staré angličtiny doplněné o pasáže v latině, hebrejštině či asyrštině, odkazující na Bibli či mytologii Středomoří, vždy stály za přečtení a zamyšlení a nejinak je tomu zde. Děvka babylónská (antikrist - Lucifer - světlonoš), jíž se klaní Svatí, vás nechá šlápnout na rozbité desky Mojžíšovy ze Sinaje a plivnout do tváře spasení. Každý song je provázen citátem osobnosti řekněme filozofické. Všechny citáty od Marcela Prousta až k Maxi Stirnerovi najdete buď na metal-archives nebo na perfektně zpracované webové prezentaci kapely.

The Seed Ov I patří k highlightům, má energii a náboj ve stylu hitovek z Demigod, ve středních tempech přichází zuřící Bůh války, aby ohněmzasel sémě nesmrtelnosti.

„I came down as raging Mars
as volcanic fire god
totality and I are one
in the absence ov light
infinite I shall become“

Defiling Morality ov Black God platí za letos nejzběsilejší song kypící blackovou neurvalostí, který strhujícím způsobem uzavírá 'první část' alba a následován mírně samostatným Luciferem tak utváří podobný kompoziční dojem jako na desce Demigod, kdy předposlední song je ten nejagresivnější a poslední naopak ten nejpomalejší. Rovněž je to jediná skladba, na kterou Nergal vytáhl svou sedmistrunku ESP. Poslední song - Lucifer - znamenal tak trošku šok, ale v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Po třinácti letech (!) od vydání alba Grom se objevil song zpívaný mateřskou polštinou a celý se nese v duchu starého černého kvltv. První dvě minuty člověka uvrhnou do temnoty ve stylu Nile, ovšem pak se rozezní fúze patnáct let staré tvorby s tou současnou za doprovodu stejnojmenné básně Tadeusze Micińského. Vzpomínáte na neumělý pokus Root z konce osmdesátých let, kdy se snažili zhudebnit Litanii k Satanovi Charlese Baudelaira ze známé sbírky básní Květy zla? Tady se jedná o něco podobného, ovšem - jak je to u Behemoth dobrým zvykem - naprosto dokonale instrumentálně zvládnutého. Závěrečné smyčcové napětí připomíná úvod prvního songu a pomyslně tak uzavírá Evangelion do kruhu, symbolu dokonalosti.
Behemoth stvořili další výjimečnou záležitost a já se ptám: kam porostou dál? Protože na jejich stoprocentním profesionálním přístupu, který je cítit z každého tónu, z každého verše, z art worku, prostě odevšud, je vidět, že se snaží neustále se zlepšovat. Nergal kupříkladu znatelně posunul svůj vokál k větší srozumitelnosti a zároveň zdokonalil své umění hry na kytaru; loni strávil týden u Mikea Chlasciaka v New Jersey..

Behemoth jsou pro mě v současnosti nejlepší evropskou kapelou a jediné body mohu jako rozmazlenec strhnout za to, že mi hitovost songů není přinesena na stříbrném podnose..s čistým svědomím 9.666.