V By the Throat nabízí australský Islanďan Ben Frost posluchači zcela novou zkušenost s jeho tvorbou. Po předchozím směrování vždy k jaksi ucelenějšímu zvukovému projevu, které završil kritikou výborně přijatým LP Theory of Machines, rozpouští devětadvacetiletý umělec v novince nepoměrně širší škálu vjemů než bylo jeho zvykem. V jedné ruce experimentální plochy dosavadní tvorby někde na úrovni fenneszovského kompromisu, v druhé ruce mnohem osobnější zvuková koláž plná lehce rozpoznatelných zvukových fragmentů. Výsledkem pečlivého mixu tak není krapet odtažitý ruch elektroniky, nýbrž třičtvrtěhodinka lehce děsivého doprovodu vhodného k filmům Davida Lynche nebo Larse von Triera. Dopředu tlačen množstvím hostů ve strunné a dechové sekci, nabírá materiál příjemný spád a uteče mnohem rychleji než výše zmíněný předchůdce.

Co se týče scénáře, já slyším dva rozdílné centrální motivy. První polovina alba přibližně po část Petera Venkmana evokuje otevřený prostor, mrazem protkanou islandskou (teda nikdy jsem tam nebyl, ale zní to určitě přesně takto) pustinu, cestu a únik z ní. Strach přichází z temné dálky, především pak hlavně hned úvodní Killshot vykresluje náhlý šok a zděšení. Leitmotiv hnaný primárně samply vlčího vytí, táhlými gradacemi a posléze strunnými nástroji tak nějak funguje, i když co se týče atmosféry prostoru, už jsme tu měli lepší. Škoda krapet nesourodých barev, které tak nějak neladí. Druhá polovina alba je nepoměrně niternější a introvertnější. Čitelné exteriéry se krapet vytrácejí, dominují buď uvařenější prostory nebo cosi jako vnitřní schíza hlavní postavy. Prim hraje spíš techničtější atmosféra podobná Theory of Machines vystupující někde z hlubiny stroje, čas děje se zpomaluje, zvuk se stává rozvláčným a jemným, na konci trilogie Through the… dokonce převládá zcela osvobozující atmosféra, sic nemálo fádní. Co bych vytkl dál, je skutečnost, že celek postrádá tolik potřebnou formu vrhající definitivní světlo na celou hudební konstrukcí – má být děj pesimistický se špatným koncem? Nebo problémy protáhlým, leč se sladkým koncem? Či zcela jinak? Album bohužel na toto neodpovídá.

Ben Frost si nicméně nehraje zbytečně na velkého dramatika a popravdě – ani ta trocha mu příliš nejde. Většina děje se nenechá lehce evokovat a brání se, drtivou část děje nechává album na představivosti posluchače, ten tak může použít i naprosto jiný scénář, než který jsem popsal. Dvě třetiny alba mne i přes výtečnou přístupnost nechávají chladným v roli pouhého přísedícího a pakliže se má By the Throat byť jen blížit Badalamentiho zvukovému diktátu, je tato snaha naprosto nekonstruktivní a zůstává bez odezvy.

Zakončeme to ovšem optimisticky – v rámci tvorby Bena Frosta je to další krok kupředu a skvělé album pro jeho skalní. Frost se za absence eklektismu vrhá do už prošlapaných cest, a i když netvoří nějakou špici letošní ambientní nadílky (kde u mě vedou asi nahrávky Emeralds), stojí By the Throat definitivně za poslech, dva i víc. Ben Frost = Ben Frost.