Je zajímavé, že kolem některých kapel se vytvoří jakási kolonie hráčů, kteří jsou navzájem propojeni a přitom nehrají pouze v jedné kapele. Hudební nenasytnost je jev univerzální, přesto mám pocit, že v kovových seskupeních tímto syndromem trpí převážná většina Skandinávců. Tentokrát mluvím o Extol a aktivitách jejich bývalých či současných členů. Zjistit totiž, kdo hraje kde, je často oříšek i pro undergroundového Sherlocka. Tedy: Extol prošli

na posledních třech albech velkými stylovými změnami a tyto změny se zákonitě projevily na sestavě. Jen malý příklad: bubeník Extol nejenže hraje ve své domovské kapele (která však podezřele dlouho dobu mlčí – jak studiově, tak koncertně), ale podílí se na tvorbě Twisted Into Form, Absurd a Aperture. Nutno podotknout, že projektů má dnes plnou kapsu každý Lojza z Horní Dolní, jenže výše zmíněné soubory jsou plnohodnotné především svou kvalitou. A o to jde. Dalšími kapelami jsou progblackoví Lengsel (existují již od roku 1995 (!) a mají na kontě dvě desky), Benea Reach (zakládající člen Extol Christer Espevoll plus bývalí členové Selfmindead), Ganglión (ehm, zde už začíná být situace složitější, podle oficiálních pramenů se jedná o přechodné období samotných Lengsel, kdy hráli jakýsi agresivní rock, doporučuji jak jinak MySpace), Aperture (projekt klíčových členů Extol, v němž se objevují křehké akustické písně).
Už dost. Raději k samotným Benea Reach. Zde si neodpustím subjektivní poznámku: čím déle tuto kapelu poslouchám, tím větší mám pocit, že poslouchám něco stále více neuchopitelného, unikátního, něco, co se po prvních posleších zdálo být jen variantou stokrát slyšeného. Otázka tedy zní: PROČ??? Benea Reach totiž dokázali, že metalcore lze hrát i jinak než na způsob melodického harašení (abych zabránil osočování ze stran fanoušků těch kterých kapel, raději dosaďte sami) nebo agresivněji pojaté nudy made in USA. Smísili ho s nekompromisním bahnem severského sludge, přidali špetku komplikovanosti a především melancholických momentů zde najdeme habaděj. Po nesoustředěných posleších se lze unáhlit a hledat inspiraci u Meshuggah nebo Mastodon, ale to si Benea Reach vůbec nezaslouží. Monument Bineothan je mnohem

barevnější, rozmanitější, až mne napadá příměr k jakémusi temnému crossoveru. V tomto ohledu mne napadají dvě podobně neotřelá seskupení – Burst a Opeth.
Benea Reach staví svůj potenciál na velmi čitelných, až chytlavých posmutnělých (často těžkotonážních) riffech. Jejich skladby se točí okolo tří až čtyř základních motivů, v nichž je kladen důraz převážně na monolitičnost, melodiku a integritu. Nečekejme tedy zvraty, ale důsledné budování urputně tíživé atmosféry; kytarový nápad je často opakován (někdy až do úmoru), důsledně aranžován. K těm aranžím: Benea Reach nevolí ani doommetalový klávesový bombast, ani jeho opak – kytarovou syrovost. Vkusně volí zlatou střední cestu – tu a tam podbarví hradbu kytar neotřelý klávesový rejstřík (fantastický konec Emperor), vokální naléhavost určují dva zpěvy najednou (jeden melodický, druhý neutěšeně uřvaný – paralela s Opeth). Už v první Ground Slayer se promítá pomyslný souboj prvního tvrdého riffu s křehkou vsuvkou – nejen v tom vězí jedinečnost Benea Reach. Tak jako Opeth dokáží na sebe vrstvit kytarové linky – jedna funguje jako brutální základ, druhá ji „zjemňuje“ tklivým sólem (schválně si poslechněte třetí riff v Purge, takhle důmyslně zvládnuté aranžmá dlouho nepamatuji). V druhé Inheritor cítím vliv Extol snad nejvýrazněji – hlavně ve vokálním podbarvení melodickým zpěvem. Ještě k tomu zpěvu: ten je snad nejvýraznější devízou celého souboru. Jako ve všem, i zde dosáhli Benea Reach podivuhodného mistrovství: 1) emociální vypětí postavené na extrémním hlasově vysokém (screamo)křiku (viz skladba River, víc na dno to už nejde), 2) hlubší řev ho perfektně

doplňuje v temnějších slokách, 3) melodické vokály postavené na rozpitých kytarových uragánech (snad nejdokonalejší skladba na desce Emperor). Samotný závěr desky Monument Bineothan posluchače zavede až někam o třicet let zpátky, předposlední dvanáctiminutovka Venerate se přemění v tichou akustickou noční elegii, kterou jen zakončuje instrumentální epilog Drapery. Nevšední konec nevšední desky.
Už dost. Jediné, co zde lze doporučit, je mít mysl otevřenou a neukvapovat se brzkými soudy. Benea Reach jsou kritičtí především sami k sobě (videoklip k Inheritor přetáčeli několikrát), věřím ovšem taktéž, že jsou kritičtí i k posluchačům. Jestliže totiž ti prohlédnou jejich hudbu, nemám o ně sebemenší starost.