Konzistence, produktivita, kvalita. Tři faktory, bez kterých nelze hovořit o kariéře Billyho Woodse, newyorského rodáka, jehož působení lze trasovat až k útlým začátkům nového milénia, kdy se rapper převážně soustředil na působení v přehlížených projektech Super Chron Flight Brothers a The Reavers.

Výrazné uzmutí pozornosti se Woodsovi vydařilo až po dekádě: s deskou History Will Absolve Me, na které se výrazněji snoubily veškeré atributy, které rapper kultivuje až dodnes – neortodoxní off-beat flow často hraničící s mluveným slovem doprovází odosobněný tón hlasu. Chladná, břitká dikce nabízí texty plné introspekce, rozmanitých odkazů a sociální kritiky. Tradiční kvality rapu z východního pobřeží se pod Woodsovou taktovkou setkávají s abstrakcí, ke které přispívá i umělcova snaha o zachování anonymity. Rapperova tvář je takřka vždy rozmazaná, v jiných případech jsou alespoň oči opatřeny černým pruhem. V jistých ohledech se tak dá o Woodsovi hovořit jako o pomyslném nástupci zesnulého MF DOOMa.

History Will Absolve Me oficiálně odstartovala Woodsovu tvůrčí fázi, se kterou souvisí trojice slov z úvodu recenze. Rapper stihl od stěžejní desky vydat dalších 6 sólových alb, nejnovější z nich se dá přitom považovat za další kariérní milník – Aethiopes uceluje instrumentální péče producenta Preservation, komplexní materiál rovněž zastřešuje koncept generačního traumatu souvisejícího s rasovou otázkou. Ve stejném časovém rozmezí se Woods věnoval chválenému projektu Armand Hammer, kde rapuje po boku neméně neortodoxního Elucida. V potentním tvůrčím zápalu zbyl čas i na spolupráce s rapperkou Moor Mother či beatmakerem Kennym Segalem, jejichž společná deska Hiding Places kvalitativně nezaostává za zbytkem výstupů.

Maps v určitých ohledech předchůdce rozvíjí. Zatímco se Woods na Hiding Places odrážel v rámci svých observací od pesimistických témat a chátrajících míst v rámci Ameriky, Maps jde dále, za hranice Spojených států i za limity soukromí. Rapper vystupuje z úkrytu, pozoruje stav Evropy pod náporem jetlagu, komentuje stav mysli, kterou neúprosně stíhá nestabilní život na turné. Dochází ale i na cesty domů – do newyorského příbytku s nekvalitní vodou z kohoutku, za rodinou, za vrnící kočkou.

Díky tématu odchodů a návratů deska získává větší stupeň barvitosti. Cynismus z Hiding Places obměňují momenty katarze a chvilky klidu. Beaty Kennyho Segala umně asistují – kromě vlivu klasického boom bapu východního pobřeží se produkce odráží od jazzu, soulu a trip-hopu. Samotné staroškolské bicí navíc často doplňují atmosférické plochy z rozmanitých ruchů i nápadité samply. K otevřenosti materiálu rovněž pomáhá širší škála hostů. Nechybí očekávaná jména včetně parťáka Elucida, na druhou stranu překvapí Aesop Rock nebo Danny Brown, který si svou uhozenou brag-rapovou slokou krade jeden z největších highlightů desky.

Název je pro desku příznačný. Albem se táhne linie plná zákrut, díky kterým se občas může zdát, že se Billy Woods ocitá na cestě odnikud nikam. V pravý čas se však směr trajektorie vždy vyjasní, čemuž pomáhají odkazy na nešvary spjaté s cestováním či chytré, pravidelně dávkované reference na texty od Notoriouse B.I.G. Lince tak může škodit jen délka – stopáž desky je na poměry rapperova stylu, dikce a lyrické hutnosti poměrně přemrštěná. Na úplném konci ale převládá pozitivní dojem, který umocňuje posledních 8 přímých řádků z pera Woodse: popisuje scénu z parku: pozoruje svou dceru na houpačce, před očima se ve stejný čas houpou klady a zápory jeho života; co Woodsovi za doby cest uniká, co za chvíle klidu obětuje. Ve stejném čase je však jasné, že jedno bez druhého být nemůže. Zbývají tak snad jen mapy, které člověka dovedou zpět domů i k danému prozření.