O mediálně velmi bedlivě sledovaném comebacku britských BLACK SABBATH se v posledních týdnech napsalo mnoho polopravd a lží, což můžeme přičíst vysoké míře očekávání, kterou s sebou nese vydání zbrusu nového alba této legendární kapely. Sabati totiž poprvé po pětatřiceti letech přichází s kompletní sbírkou zbrusu nových songů, které odzpíval jejich původní frontman Ozzy Osbourne. Je jasné, že realizace podobného díla platí za událost, jakou ne každý pisálek dokáže se ctí a nadhledem unést. Jak známo, BLACK SABBATH po roce 1978 (tedy po rozchodu s Ozzym) nadále fungovali, doprovázeni nejedním elitním hardrockovým pěvcem (R.J.Dio, I.Gillan, G.Hughes, T.Martin) a jejich hudba zejména v průběhu osmdesátých let nabrala trochu odlišný, více „melody“, bombastický, nebo také více heroický ráz. Žádná z těchto pozdějších kapitol však nenavázala na úspěch prvního období s Ozzym, byť rozhodně nešlo o zanedbatelné eskapády, ale výtečné věci. Z odkazu prvního období vzešla celá řada subžánrů a pokračovatelů. Nové album 13, které vrací BLACK SABBATH na samotný začátek, vznikalo pod producentskou taktovkou zkušeného Ricka Rubina. Je tedy jasné, že pokud zde budeme srovnávat, pak pouze mezi novinkou a nejstarší etapou této kapely. Nic jiného totiž nemá smysl.

Přes veškerou snahu starých pánů se duch dávných věků podařilo navodit pouze zpola. Nová deska mi totiž přijde zajímavá spíše okolnostmi doprovázejícími její vznik než hudební náplní samotnou. Ať už mám na mysli Tonyho těžkou nemoc, vycouvání Billa Warda z projektu kvůli údajně nevýhodným smlouvám nebo angažování nepříliš novátorského a akčního Ricka Rubinana post producenta, vždy šlo o události nemalého významu. Třináctka je více než cokoliv jiného promyšlenou hrou na jistotu. Albem, které nepřináší žádné výjimečné záblesky neoposlouchanosti a nové kreativity. Nemůže se svou náplní měřit s žádným albem BLACK SABBATH ze sedmdesátých let s výjimkou nepovedené (tehdejší labutí písně páně Osbournea)Never Say Die!. Je zde sice celá řada dobrých momentů, u kterých budou fanoušci uznale pokyvovat hlavou a tvářit se spokojeně, ale nějakou nadstavbu nebo moment překvapení by bylo naivní vyhledávat. Kromě hned úvodní pecky Beginning of the End je nová deska s klasikou kvalitativně nesrovnatelná.

Již před měsícem byl sice do světa vypuštěn pilotní singl God is Dead, což byl nudný, pomalu se valící song, který se rozjížděl celých pět minut, aniž by stačil cokoliv zajímavého sdělit. V tu chvíli se tedy nedalo říci, že má očekávání byla navýšena plusovými body, právě naopak, minimalistický ráz první známé skladby byl varovným signálem. V druhé půli songu došlo sice na určité zrychlení a zlepšení, ale i tak jsem cítil za sloganem o mrtvém Bohu kalkul na sto honů (vyskakovala mi tam pořád Sharon).

Je jasné, že BLACK SABBATH, a zvláště pak Tony Iommi, nemusí komukoliv cokoliv dokazovat. Za svou hudební dráhu stvořil obrovské množství albových milníků a rockových klasik. BLACK SABBATH vždy byli kapelou, ke které jsem choval obrovský respekt a která ovlivnila obrovské množství pokračovatelů. I když letošní dílko nebudu hodnotit bezvýhradně kladně, jak bych si jinak sám velmi přál, chci říct, že jsem velmi rád, že album vůbec vzniklo, a obdivuji Tonyho Iommiho, že jej přes svůj zdravotní stav dokázal s patřičným zápalem dotáhnout do konce. Jsem rád, že jejich dlouhá kariéra neskončila vysloveně nepovedenou deskou Forbidden z pětadevadesátého, ale dílem, na které se čekalo věky a kde fungují tři ze čtyř původních členů, zejména pak navrátilec Ozzy Osbourne. 

Co se na 13 opravdu povedlo, je dodržení většiny základních atributů původní filosofie a stylu kapely. BLACK SABBATH nepochybně dělali pro navození svých starých esencí naprosto všechno. Tedy osvědčené Iommiho postupy, kdy první pomalá část skladby po pár minutách přejde do rychlejší fáze, kde nás čeká navýšení barvitosti (zajímavější zpěvové linky, sóla, celkový spád). Deska si tedy klade hlavní cíl – přenést staré BLACK SABBATH do současnosti. Nečekejte moderní vybuzený sound ani robotického Ozzyho! Celkové přenesení do sedmdesátek se však povedlo pouze z části – tedy formou a jejím zpracováním (90%), protože skladby samotné zůstaly tak trochu za očekáváním (50%).

Jak už jsem výše zmínil, nejlepší zůstala hned úvodní položka Beginning of the End, jež se vykazuje proměnlivou strukturou, která se v průběhu jejích osmi minut pozvolna mění a rozvíjí. Od čtvrté minuty, kdy se song zlomí do rychlejšího tempa, začíná jízda, kterou lze srovnat se starou érou. Je to však poprvé a naposledy, co se 13 dotýká nesmrtelných klasik. Album sice obsahuje celou řadu dalších dobrých momentů, ale již nikdy neohromí tímto způsobem. Loner je posluchačsky zřejmě nejpřívětivější song, který upoutá houpavou melodií ve středním tempu. Povedlo se i zjevné pokračování legendární Planet Caravan, takže je hypnotická Zeitgeist znovu plná surrealistické atmosféry, kde Ozzyho hlas pluje na poryvech esoterična a úderech drobných bubínků. Mimochodem náhradník za Billa Warda, Brad Wilk, předvádí opravdu dobrý výkon a v mnoha pasážích se snaží svého předchůdce svým rozmanitým stylem hry zastoupit. S dalšími dvěma songy u mne pravidelně dochází k určitým poruchám koncentrace, takže Age of Reason i Live Forever proplouvají bez výraznějšího povšimnutí. Mám za to, že jim chybí nějaké záchytné body. Probouzím se tedy až s bluesovou Damaged Soul, což je song vystavený ve stylu amerického Jihu, tedy po způsobu stoner a sludge metalových kapel typu DOWN. Vše rovněž umocňuje zde použitá foukací harmonika. Závěrečná Dear Father patří na desce k tomu lepšímu, a jde tak o song, který znovu navodí vzpomínky na prapůvodní etapu kariéry BLACK SABBATH, která byla ukončena albem Master of Reality. 

Album 13 je tedy klasickým albem sdělujícím svým fanouškům jediné - že kapele šlo o navození atmosféry svého prvotního období a že jde o logický návrat na začátek. Je více než zřejmé, že žádné další album BLACK SABBATH už nebude. Kruh se nepochybně uzavřel, což rovněž symbolizuje výtečný konec alba, kde je slyšet odbíjení kostelního zvonce na pozadí bouřky a hustého deště.

P.S.: Tři bonusy na speciální edici alba platí za vcelku povedené songy, u kterých se divím, že nebyly použity v základní hrací době nosiče. Koupě rozšířeného formátu tak pro mne byla předem jasnou volbou.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.