Na koprodukčním sci-fi Bod obnovy celovečerně debutujícího režiséra Roberta Hloze je jasně vidět, že byl tvořen „na vývoz“ a cílen na co nejširší diváctvo. Což je samozřejmě obchodní ambice akceptovatelná a není třeba ji v kontextu českého filmového byznysu nijak odsuzovat. Možná až na nějaký ten za ouško tahající anglicismus v dialogu. Ale pryč s lingvistickou přecitlivělostí! Bod obnovy je film především pro oči.
Vítejte v roce 2041 kdesi ve Střední Evropě. Násilné konflikty ve společnosti ohrožují život běžných lidí a jejich jedinou nadějí na prožití rozumně dlouhého života je technologie obnovy, která dokáže do tělesné schránky nahrát zálohované lidské vědomí. Do procesu privatizace této technologie zasáhne vražda jejího hlavního inženýra, kterou musí agentka Em (Andrea Mohylová) rychle vyšetřit a zabránit tak dalším ztrátám na životech.
Prim tu hraje jednoznačně výprava a velice dobře vymyšlený a provedený vizuál, a to nejen architektonicky na domácí poměry vypiplané velkoměsto, kde se hladce snoubí digitální dostavba s důvěrně známými zákoutími Prahy (zahlédneš i nerealizovaný Kaplického blob). Dobře funguje i kontrast mezi naleštěným městem a zděnými vilami v lese za městem či působivým kostelním podkrovím. Slušná kamera, solidní herecké výkony, to vše je z pohledu českého filmu nejspíš jasný nadprůměr, ale…
Ale! Aby film tohoto žánru fungoval, měla by se v jeho průběhu divákova pozornost od vizuálu postupně obracet k ději, o což se tvůrci sice tak nějak snaží, ale jako kdyby se báli být v tomto ohledu jakkoli důrazní nebo minimálně odvážní. Děj je naprosto základní a detektivní linka absolutně předvídatelná. Hlavní myšlenková premisa konfliktu mezi výhodami pokročilé technologie a ztrátou svobody pod dohledem technologických korporací byla v žánru již mnohokrát recyklovaná, což by samo o sobě nijak nevadilo, pokud by byla naplněna nějakým konkrétnějším nebo intenzivnějším obsahem. Film vznikal 9 let, během kterých prošel svět několika krizemi. Tak se přepracovávalo a přepracovávalo, až se skončilo u obecného „lidské životy jsou v nebezpečí“. A to je žalostně málo, pokud to navíc není vyplněno nosnými osobními příběhy postav. Ten scénář dopřál jen postavě Matěje Hádka, ke kterému je ale hlavní hrdinka (sama charakterově plochá) naprosto indiferentní, takže ani z něj se ve výsledku nevytěží žádné emocionální pnutí.
Tohle není volání po bůhvíjaké originalitě, ale hluboký povzdech nad myšlenkovým a emocionálním skluzem po naleštěném futuristickém povrchu, kdy tvůrci propagovaná inspirace Potomky lidí zůstává bohužel jen tou vzdálenou inspirací.
Skoro by se chtělo tvůrcům vzhledem k té vizuální světovosti i odpustit. Těžko ale odbýt pocit, že potopit se myšlenkově aspoň deset centimetrů pod hladinu nemohlo být tak těžké a filmu by to, co se tržeb a rozletu do světa týče, nijak zásadně neublížilo. Takhle není na Bodu obnovy nic zásadně špatně, ale kromě vizuálu na něm nelze najít vlastně ani žádná pozitiva. Doufejme však, že bude pro režiséra odrazovým můstkem k něčemu výraznějšímu. Takhle to není na víc než na vaněnovskou šedesátku.
Vložit komentář