Brutus jsou tříčlenná kapela, která je hodna povšimnutí hned z několika důvodů. Tím prvním důvodem je charismatická a úžasná Stefanie, která nejenže nádherně zpívá, ale k tomu i velice dobře hraje na bicí. Důvodem druhým je nevšední a neotřelé pojetí hudby, kterou se Brutus prezentují. Nest je pro letošní rok obrovské překvapení, které potencionálnímu posluchači nabízí překvapivé a působivé zvraty a především impozantní projev Stefanie, které zdatně sekundují její spoluhráči. Přivítejte tedy Stefanii (bicí a zpěv), Stijna (kytary) a Petera (basa).

Nest je deska, která je až po okraj přeplněná spalující vášní a divokostí. Za tím vším se ale skrývá velká citlivost. Brutus totiž neznají hudebních hranic. Kytary se zpěvem často tvoří rozpínající se zvukové dálky, které posluchače zahalí do závoje husté atmosféry. Ale ne na dlouho. Mnohdy přijde probuzení a šok. Neobvyklé je totiž využití hlasu Stefanie, která předvádí něco, co v žánru „post-rocku“ nemá obdoby. Její hlas má poměrně velké rozpětí a připomíná hned několik stylů. S tím jde ruku v ruce i samotná hudba. A všechno má natolik rychlý spád, že posluchač jen sedí s otevřenými ústy a nestačí se divit, jak se každá ze skladeb rychle vyvíjí.

Pokladů a překvapení se na Nest nachází opravdu hodně. Django působí až tanečním dojmem. Je to skladba, kterou bych si pustil na nějaké párty, přestože se v jejím případě připomíná post-rock, jak jej známe. A tak pokračuje celé album. Je tu post-rock, thrash, punk, rock and roll a přitom jde o tak přirozenou symbiózu, až ji ani nemusíte vnímat. Vlivy však ucítíte buďto ze samotných postupů nebo z nálady dané skladby. Miluji, jak Cemetery kombinuje uřvaný a nakřáplý vokál s rockandrollovým feelingem a jak Stijna skladbu svou kytarovou prací ponořuje do magnetické atmosféry, která je v případě Nest naprostou alchymií. Nebo Fire, která je postavena na thrashových rytmech bicích, na riffech, které pořádně řežou a na naléhavém, vášnivém zpěvu - opravdu žhavá píseň s obrovskou dávkou emocí, kde ale kompozice dává velmi brzy najevo, že zde se na klasickou formu metalu nehraje, prostě těžká alternativa.

Takže nebudete vědět, co dřív. Jestli pobrekávat v dojetí při dojemné War nebo Sugar Dragon (s naprosto ochromující, všeobjímající atmosférou), nebo jestli ze sebe vypustit divé zvíře a zaskákat si u Django nebo Techno. Každá ze skladeb má však více poloh. Všechny se velice rychle rozvíjí a mění svou náladu. Jeden prvek však vždycky trošku převládá. Například Space je demonstrací minimalismu, v níž dominuje velice citlivý zpěv. Jde o jedinou píseň, která je tichá a nechá vás vydechnout. Neobsahuje žádné proměny a zvraty. Zpěv a každý jeho detail je však nesmírně procítěný.

Nest je zároveň v dobrém smyslu slova neuvěřitelně chytlavé. Zpěv má mnohdy hitový potenciál, post-rockové rozlety kytar mají rychle zapamatovatelné nápady a tvrdé klenby thrashe a punku mají vynikající provedení. Celé je to ale nepovrchní, inteligentní a promyšlené.

Nest je v rámci žánru originálním albem, neboť se na něm Brutus odvázali a s absolutní přirozeností zkombinovali žánry, o kterých by si člověk myslel, že jim to pospolu nemůže fungovat. Kapela se tak chytře vyhla žánrovým klišé.

O kvalitách belgického tria se budete moci přesvědčit i naživo, neboť Brutus zahrají 7. prosince v Paláci Akropolis, kde společně s A.A Williams vystoupí s titány Cult of Luna.