„Má hudba by měla navozovat atmosféru těsně po odchodu z klubu, měla by zachycovat takové to doznívání zvuků z vnitřku – ozvěnu párty.“ Něco v tomhle smyslu říkal Burial snad před pěti lety. To bylo předtím, než přidělali každému songu na youtube dubstepový remix. To se ještě ani nevědělo, jak se vlastně jmenuje. Ono to je celkem jedno.

Burial, kdyby snad někdo nevěděl, je jedna z nejznámějších postav spojovaných s dubstepem – a pro mě rovněž postava nejzajímavější. Schválně neříkám „v dubstepu“, protože tím se Burial rozhodně nenechává vázat. Jen debut měl něco jako typický dubstepový zvuk – městská deprese, jednoduchost, beaty v extrémních hloubkách. Pak ovšem uhnul nějak jinam, a přestože zmiňuje spoustu vlivů, zní svérázně a nezaměnitelně.

Tahle recenze vzniká tak trochu s křížkem po funuse – Kindred vyšlo v únoru. Nebýt jedné věci, vůbec ji nepíšu. Slyšel jsem Kindred třeba desetkrát a dost se mi líbilo. Loner má neskutečně hitovou asi třítónovou linku, Kindred je nezvykle temná, Ashtray Wasp zase disponuje několika skvěle chytlavými prvky, celkově je opět vidět snaha posunout se někam dál – například k delším songům. Ale pořád mě to neodplavilo někam úplně jinam, jak se to povedlo konkrétně třeba Ghost Hardware nebo Moth.

Možná si někdo bude z BA 2010 pamatovat, že jezdím takovým dost starým autem (tehdy mu mj. nešla zařadit jednička). To auto přirozeně nemá rádio a taky dělá docela bordel. Já si v něm pustil jen tak z mobilu Kindred. Ničení hudby, řeklo by se (na Abyssu). Nesmysl, říkám já. Ta hlučná a nezajímavá cesta je jedna z věcí, o kterých Burial ví a se kterými počítá. On prostě složil hudbu, kterou je možné nasadit na všední realitu jako korunu, a tak dal posluchači královský zážitek. Byl bych schopný jet celou cestu padesát, neskutečný klid, pohoda, krása, spokojenost.

V základu se mu tohle daří díky dvěma věcem. Má cit pro zvuk a schopnost tvořit hitové melodie. Jednoduché beaty nejsou nijak agresivní, nepřebíjejí melodii, ale doplňují se s ní. Jakoby tvořily hranice, ve kterých žijeme – silnice, třída, kancelář. Nad beaty stojí popové nápěvy, ale zpracované s dovedností skladatele ambientu. Třeba já jsem dvanáct let jezdil do školy autobusem a řidič pokaždé poslouchal rádio; asi v každém z nás jsou ty popové vzorce nějak uloženy – Burial o tom ví a bere si určitou nostalgii, melancholii, ale nevkus nechává v rádiu. Z odpadního popu si bere i věty jako „I need you“ či fráze o lásce zachycující nijaké i ovlivňující prostředí, ve kterém žijeme. Ozvěna prostředí, o to tu jde, a ta ozvěna zkresluje – Burial se nesnaží o křišťálově čistý a tudíž sterilní zvuk mainstreamu.

V jeho hudbě je toho vlastně hrozně málo. Někdy bych opravdu přivítal ještě jednu nebo dvě melodické linky. Ty ovšem často dodá prostředí, ve kterém hudbu poslouchám. A na druhou stranu, tenhle minimalistický přístup zajišťuje neskutečnou lehkost (jaký kontrast oproti zatěžkaným wobblům klasického dubstepu), která je spojená s přirozeností. Burial tvoří kompletně „umělou“ hudbu, která však nezní ani trochu uměle. Tohle je elektronika bez jakékoli upachtěnosti. Burial bere obyčejné věci a ony se mu pod rukama mění v (jaksi mimovolně pravdivý) obraz světa či prostě v krásu. Za to první chválil Orwell Joyce, kvůli druhému mám rád Greenawayovy filmy. Burial je v mnohém geniální.

Lehkost. Originalita. Cit pro zvuk. Hitovost. Šup do ulic a poslouchat v řádně lo-fi podmínkách.