Metalcore a jeho současný komerční úspěch jsou kapitola samo pro sebe. Jen mě zaráží jak najednou tisíce, potažmo miliony posluchačů „objeví Ameriku“ a díky tomu se najednou z jinak docela minoritní hudební odnože stane krmivo pro masy. Neříkám, že mezi nově vznikajícími kapelami se nedá najít mnoho dobrých a přínosných, ale pravda je taková, že obrovská poptávka uživí nadbytečné množství kapel, které scénu doslova pohlcují a pak je těžké mezi tou tunou průměru a monotónnosti najít něco kloudného.
Caliban je trošku jiný případ. Patří k matadorům nejen německé metalcorové scény

a zrovna tuhle kapelu z nějakých komerčních kalkulů obviníme těžko. Já osobně jsem Caliban vždy respektoval a uznával, na druhou stranu nikdy nebyli v popředí mého zájmu a vždy se našla nějaká kapela, které bych dal přednost, například Heaven Stall Burn (vs1 -:- vs2), kteří s Caliban vydali dva Split Programy. Caliban je neurážející průměr, dobře udělaný, dobře zahraný, samozřejmě s kvalitní produkcí, ovšem to je vše. Nenabízí nic navíc, žádné momenty překvapení, žádné strhující pasáže, nic co by mě přesvědčilo, že právě Caliban si zaslouží větší pozornost než ostatní. Naopak, onu zvýšenou pozornost raději věnuji třeba právě Heaven Shall Burn, kteří mi ve svém projevu přijdou mnohem více rozmanitější, barevnější a celkově zábavnější. Nehledě na to, že mají na složení opravdových hitů.
V kontextu celé diskografie Caliban není novinková deska The Undying Darkness výjimkou, stále se drží někde u pomyslného průměru. Ve svém výrazu Caliban na poslední desce ještě více zmoderněli a chvílemi se výrazem se silnou melodikou posunuli až někam k moderně metalovým kapelám, které jsou zastoupeny třeba takovými In Flames vs1 -:- vs2). Tento pocit ještě více podtrhávají naléhavé melodické refrény (čisté zpěvy Caliban využívali vždy velice rádi), která by zajisté zaujali jak fanoušky zmiňovaných In Flames, tak i posluchače moderních nu-metalových kapel. Ano, dokonce bych řekl, že bylo i cílené zaměřit se na širší vrstvu posluchačů a otevřít tak dveře dalším potenciálním fans (že by přeci jen trocha těch komerčních tahů…). Já osobně si myslím, že právě posluchači moderní nu-metalové scény by se mohli klidně na The Undying Darkness chytit. Z tohoto mého popisu to začíná znít, jako že se z Caliban stali Korn no. 2 (vs1 -:- vs2 -:- vs3), ale to buďte v klidu, stále v hudbě Caliban přetrvává velice důležitý metal-corový základ a tak si myslím, že o své die-hard fans rozhodně nepřijdou.
Téměř všechny skladby jsou vystavěné na kontrastu tvrdých metalcorových pasáží,

rychlých melo náklepů a čistých chytlavých refrénů. Fajn, s první I Rape Myself to baví, rychlý a až seversky melodický úvod, přechod do mosh corových sekanic, a pak refrén, který by dojal nejednoho diváka MTV. Ale pořád fajn, nic proti dobře napsanému modernímu metalu, problém nastává až když zjistíte, že se tohle schéma v menších či větších (spíš menších) obměnách opakuje v každé skladbě. A tady už pak, pokud to nejsou skutečně výborně napsané chytlavé skladby, nastává problém. Zkrátka a jednoduše s přibývajícími minutami přibývá i hluchých, monotónních míst a do hlavní role se dere mrška nuda. Mezi silnější skladby, které ještě nějakým chytlavým nápadem nebo opravdu silným refrénem vybočují bych zařadil třeba My Fiction Beauty, kterážto se se svým nasládlým refrénem posouvá opravdu až do popových vod. Ale nutno dodat, že to poslech zpestří a přesto, že tvůrci mohli kýčem a patetičností trošku šetřit, zaplať pánbůh za to. Metalcoru věrná, dobrou, leč celkem tuctovou, melodikou oplývající Sick of Running Away se také neposlouchá špatně.
Ono se vlastně celé album neposlouchá špatně. Nedá se říct, že je The Undying Darkness špatná deska, nikoli, ona je to pouze průměrná deska, která nabízí kontrast jak silné melodiky, sladkých refrénů, tak i ostrých a moshových pasáží, ale nic navíc. Ano, poslouchá se to docela příjemně, ale po upřímné snaze jsem na desce nenašel mnoho argumentů, které by mě přesvědčily o tom, že se jedná o více než průměrné dílo. A pro méně chápavé: průměrné nerovná se špatné.