Někdy v roce 2000 vznikla ve Finsku houbově rock/punková kapela Kuoleet Intiaanit čili Mrtví Indiáni. Vydala několik zajímavých alb, načež v roce 2008 ohlásila pauzu, která trvá dosud. Od narko-indiánů ve fraku a s bílou barvou na obličejích je (zřejmě) jen krok k blackmetalistům s warpaintem, což (asi) vnuklo jednomu ze členů kapely myšlenku dát si novou přezdívku Jun-His a založit Oranssi Pazuzu.

Veden myšlenkou, že obyčejných kopírek Darkthrone je všude dost, obrátil Jun-His svou pozornost k 70. létům a kraut/space rocku. A tak, postaveno na Darkthrone, krautrocku a mrtvých indiánech, vzniklo roku 2009 jedno z nejoriginálnějších blackových alb, Muukalainen Puhuu.

Někdy loni na podzim se vynořil prapodivný (pochmurně fialový-badtrip-gigerovský) obal připravovaného splitu s Candy Cane a posléze i split samotný.

 
První polovina alba patří Candy Cane. Tito Finové údajně dříve (existují snad 15 let) hráli cosi indie/HC/rock/punkového, načež přesedlali na avantgardní metal. Odvahu ověřovat starší informaci jsem neměl, nicméně druhá není pravdivá. Dvě lžičky nejpunkovějších Darkthrone zalijte horkou vodou, po minutě slijte, něčím to obarvěte, ať není tak zjevná ta prázdnota, a užívejte si Candy Cane, dokud můžete, za chvíli to totiž vychladne. Kapela, kterou nemá cenu poslouchat podruhé.

Split je naštěstí zachycuje po kontaktu s mocí Oranžového Pazuzu, takže tu rázem máme víc blacku, víc psychedelie a spoustu zajímavých prvků, jako jsou vokály znějící ‚zpod deky‘ nebo decentní klávesy. Pětice skladeb se jmény ve formě dat obsahuje chaotické vrstvené sypání i jednoduchá repetitivní intermezza, jež přitom nenudí. Pokud odpustíme Candy Cane, že to je jenskoro black, zjistíme, že i výsledná atmosféra je příjemně apokalyptická. Za lehkou přeplácanost, za předtuchu oposlouchání, za pocit ‚ani ryba, ani rak‘, za zábavnost, za atmosféru, za určitou svéráz… 6.5/10

 
Oranssi Pazuzu se po krátkém intru vyvalí právě takoví, jak je známe: blackový vokál a kytara, bicí a zejména vytažená basa a klávesové krautrockové plochy. Obě polohy jsou zejména repetitivností perfektně stmeleny dohromady a celek je prezentován se suverenitou, která dává velice rychle zapomenout na poněkud beztvaré Candy Cane. Na fádnost špatného black metalu nebo bezzubost špatného krautrocku zapomeňte, z obou stylů si Finové berou to lepší. Jak je to s posunem od časů debutu? Basa je vytaženější, materiál je jako celek méně různorodý; popsatelných rozdílů tu moc není, ale finální pocit je takový, že Oranssi Pazuzu dále propracovávají svou svéráznost. Po špičkách poodešli o kousek jinam a smějí se lidem, kteří se dívají stále na to samé místo a myslí si, že je vidí...

Potácivé surfování v hvězdných proudech s temnými kouty plnými rozesmátých démonů. Chudák kosmonaut nevěří svým očím. 8/10