„ted ot posloucham a je to super, tebe to jako Primusaka bude kurva bavit! :)”, přišel mi mejl. Takle, nekecám. Od Bizze.

A je to tak, bavilo a stále baví. Je to totiž správně chytlavé a u podobné hudby je nadhled nesmírně důležitý. Takže se u ní dá odpočinkově bavit (s texty), relaxovat (zejména instrumentálky) a jako bonus je zde obrovský hráčský um. 19x.

Předně – nemusíte mít Primus rádi, abyste si Candy Meatworks oblíbili, ale je to vcelku dobrý základ, abyste jim rychle propadli. Právě tohle přirovnání ale může být trochu ošidné, Les Claypool je samozřejmě démon všech tlustých drátů, tady se ale jede tvrdošíjně na čtyřku (takže to raději ponechejme v oblasti hudebního směřování) a samozřejmě totální úchylné ujetosti. Nehorázná směsice funku, metalu s ataky do nejrůznějších dalších hudebních zákoutí (jenom black médl tu není). Pro podobné případy „alternativně“ směřovaných kapel samozřejmě nemusíme chodit daleko. I u nás je celá řada kapel, které vždy byly "tak trochu" mimo škatulky – namátkou mne napadají Harmony Bay, Duobetic Homunkulus, !T.O.O.H.! (v tomto pořadí k podobnosti). A několikrát mi hlavou probliknul i Pražský výběr (potažmo Vilda Čok).

Takže ano. Je to ujeté - mile. Je to rytmické - velmi. Je to technické - samozřejmě. A je to zábavné - k popukání!

Candy Meatworks už mají něco za sebou, na Marastu se objevili v roce 2011. Tehdy jsem si jich teda ještě taky nevšiml (ale napravím). Pak se kapela rozpadla, Tomáš Ledvina, alias Pishkot (baskytara, zpěv) si udělal vlastní projekt a vedle toho se věnoval i hudebním doprovodům němých filmů (ha!). A nudu zjevně navíc prokládal skládáním téhle desky (a vlastně si ji tak celou udělal ve vlastní režii).

19 skladeb za hodinu je slušná porce, výhodou je, že nápad se ve skladbě nevyčerpá – Candy to prostě do vás napálí, maximálně udělají jednu, dvě odbočky a zpět k hlavnímu motivu (Na Vánoce je jízda, jak se zfetovaným Santou). Jedna z nejšílenějších věcí je instrumentálka Blásni v duchu starých Mr. Bungle, nebo moderních math kapel. A jestli teda chcete slyšet ty Meshuggah, tak si dejte Tidlili. Instrumentálek je zde pět, kromě těchto dvou ještě Raníček s Maurem, Stará hůl a Šwingl. A zejména v nich se dočkáte experimentování napříč všemi žánry a stupnicemi. Záleží jen a jen na vás, jak a kam se necháte produkcí unášet a s čím asociovat. V podstatě každá z těchto věcí by klidně mohla být soundtrackem k nějaké absurdní skeči.

Všudypřítomná instrumentální basová přehrocenost přitom desce nijak nevadí. Je jasné, že když umíte basu ovládat (nepíšu hrát, to mi přijde málo výstižný) takto virtuózním způsobem, je jasné, že to táhne hlavně tímto směrem. Ale ne zase tak moc, aby nevynikly ostatní nástroje – kytara má v podstatě na starost buď psychedelické podkresy nebo (dis)harmonické tóny (to je pak ten metal), bicí oscilují od tupé dechovkové rychlosti, přes punkovou minimalistickou urputnost, až po metalové sypanice.

A texty! Texty jsou neméně boží a baví užíváním nejrůznějších antonym, synonym, homonym. A že zhudebnit se dá cokoliv, se Candy rozhodli předvést na přepestré škále témat - fronty v obchodě, akční slevy, nadužívání věcí, politika, rodičovství. Rodičovská je další skvost – skladba poskládaná z frází, které nejednou slyšel každý z nás (slyšel jsem všechny, mám totiž taky ségru). A opět další asociace – Despondancing a jejich hit Killer. Podobných trkanců je v průběhu desky několik a neomrzí se, stejně jako dobrý vtip a dobré hry – tady jsem si okamžitě vybavil legendární Neverhood (tady hlavně Stará hůl). Kdo hrál, pochopí :-)

Jak už jsem zmínil, Tomáš si všechno udělal sám, takže ano - lze mít výtky ke zvuku (deska není konzistentní, jak vznikala postupně), vokály jsou občas špatně čitelné, otázkou je těch 19 skladeb, jestli to spíš neodrazuje (za mne ne, ale je super nápad s tím půlhodinovým promem, to mne nakoplo :-) ). Ano, jsou to slabiny, ale přesto všechno… tohle je pro mě deska minulého roku! Proč?

Znovu zopakuji - skvělé české texty (třeba tam není ani jeden migrant), barevná hudba (ale hrajou ji bílý) a nedá se to naprosto nikam zařadit (ale on si na ně Brusel došlápne)! Nadhled a sranda, až břicho bolí.

Záhodno je závěrem zmínit i to, že kapela už zase hraje živě, jelikož jsou ve třech (Pavel „Bobr“ Novotný – kytara, doprovodný zpěv a Petr Pitterling - bicí). A jak už jsem měl možnost to okouknut nedávno u Vojáka, tak živé provedení je ještě lepší než deska, jelikož se k tomu přidává i deformované vizuálno. Tak hybaj poslouchat - na BandCampu je celá deska - a šup někam na jejich koncert!