Je době kytarových hrdinů extaticky třímajících ostré hrany sekernických nástrojů a kouzlících rychlý sled stupnic a kvadrilion tónů odzvoněno? A je to škoda nebo dobře? Vývoj nezastavíš, dnes si navíc každý šikovnější kutil nahraje desku doma a zadarmo. Nadprodukce podomácku zpachtěných titulů je více než zřejmá, nový trend „meshuhrdinů“ s podporou prográmku Drumkit from hell však nabírá čím dál tím jasnější kontury.

Tak si to spočtěme. Barevní a multižánroví Animals As Leaders to sice už valí živě, nicméně parádní stejnojmenný debut je dítko jedné osoby - Tosina Abasiho. Další jednočlenný podnik nese jméno Cloudkicker, za nímž stojí Ben Sharp. Pak tu máme Míšu Mansoorů alias Bulba, který je v jádru podobný Cloudkicker; nervní polyrytmy, poněkud sterilně znějící rytmika (schválně si ke srovnání poslechněte Tandjent, tam to vymýšlel génius), decentní syntezátorová atmosféra jak vystřižená z pera Devina Townsenda, žádný zpěv. The Kris Norris Projekt je spíše jméno do počtu, vcelku normální melodický metalcore. Zato jméno Keith Merrow si pište do stahovacích diářů, od uměle znějících klonů Meshuggah utíká směrem k variabilnější muzice, kterou navíc dokáže chytře rozvést do dalších tvořivých kreací.

A nakonec Chimp Spanner alias Paul Antonio Ortiz. Šestadvacetiletý mladík z anglického Colchestru už má na triku dvě desky. Pojďme pitvat tu novější a povedenější, At the Dream's Edge. Ještě předtím však krátce k fenoménu meshu-metalové hudby. Apriorní přílišná skepse vůči sekajícím meshufanatikům s nulovým potenciálem posunout vyjadřovací hudební slovník někam dál je na místě. Našla se vhodná škatule „djent“ pro dříve nezařaditelný styl a copak bude následovat? Nechme nivelizaci frčet samohybnou silou! Kapelu od kapely nerozeznáte, občas se sice zasnaží něco změnit (orchestrace v Xerath), ale tisíckrát omílané gró zůstává stále stejné. Pak se člověk nemůže divit, že se všichni upínají k novým deskám Meshuggah – sami totiž nic nového nenabízejí.

Ortiz je ovšem dobrý muzikant. Dokáže vytvořit písničky s hlavou a patou, dát jim punc jisté osobitosti, která sice nepřekročí meze dané zvoleným (multi?) žánrem, i on však dokáže v písničkách překvapit. Nejblíže má Chimp Spanner k Animals As Leaders, hlavní slovo mají po celou hrací dobu možnosti progové kytary s polyrytmizovaným nádechem. Ortiz ale netlačí na pilu, mnohdy se rytmy jako při masáži zad uvolňují a dostavuje se příjemný pocit ze svalového odlehčení. Ortiz se nebojí zamířit až někam ke snovým krajinkám Pink Floyd a hudba se po neurotických konstrukcích dokáže úplně zastavit a spočnout i na math sedadle lesního posedu.

Pohoda. To je přesně ono. Syntezátorové intro Galaxy Rise navozuje poklidné ovzduší bezpečí, v němž nehrozí žádné ježení chlupů, vrzání nehtů o tabuli ani kousání se do jazyka. Tenhle pocit v podstatě vydrží až do konce desky. Žádné tritony, pranijaké vrzání, skřípání, samé čisté tóny. Uvolněte se, prosím.

Ve dvojce Supererogation nám to Ortiz vysvětlí polopaticky. Panáček má asi hodně rád Steva Vaie. A také Johna Petrucciho. Vůbec, odpočinkový odér Dream Theater leze na povrch víc než často, zde nás od vřískání Jamese LaBrieho chrání spásné ticho za mikrofonem. A úvod titulního kusu evokuje Portnoyovy projekty v čele s dvěma výbornými alby Liquid Tension Experiment. Rytmické inspirace Meshuggah jsou zde skoro jako nástavba, jako pentlička na dárkové krabici – a bez tohoto agresivnějšího protipólu by celá deska zněla dost unyle. Podotýkám, že Chimp Spanner čerpá z rytmičtějšího raného období švédských neuroguruů (tedy okolo alba Destroy Erase Improve), žádná valivá monotónnost drtící mozkové závity až k zešílení se nekoná. Poslechněte si více než osm minut trvající The Mirror, na jednoduchý pattern (1:30) se přihodí šlehačková vrstva trilků a uhlazená nálada jak od Emerson, Lake And Palmer. Celkové přirovnání? Devin Townsend hraje Meshuggah!

Ano, stále chválím, při pohledu na bodování však bystřejším něco hrát nebude. Ani ne osm bodíků? Přes fakt, že dojmy jsou veskrze pozitivní a dominuje spokojenost, je třeba zachovat chladnou hlavu. Na druhou stranu, i když jsme to už někde slyšeli, Ortiz umí vedle sebe dílčí inspirace poskládat skvěle. Někdy na vás dýchnou Textures nebo The Sikth (úvod Bad Code); komu to vadí, když jsou ty riffy vážně povedené? Větší výhrady mám ke skladbě Terminus rozdělené do třech částí. Ortiz si vzal moc velký dlabanec a zadávil se přílišnou chutí ke složení obří epické písně. Paradoxně jsou silné kusy ty úplně nejvíce „leháro“ – snové intermezzo Ghost of the Golden City a závěrečná All Good Things. Na rty se derou slůvka o lehkém dotyku múzy kanadských matadorů Rush...

Dobrá. Album se drží scénických pravidel mentálních krajin jakéhosi probíhajícího filmu. Plynulost. At The Dream's Edge teče jako voda měkkým mechem, žádné zranění vám od ní nehrozí. Rozhodně milé překvapení.