Datum vydání: 17. prosinec 2024
Vydali: Total Dissonance Worship
Žánr: experimental black/death, blackened death metal, doom metal

Novinka Choir má tvrdou slupku. Podlazený kytary na sebe lepěj temný, nehostinný plochy, ve kterejch se těžko hledaj záchytný body.

Hudbu usměrňujou spíš bicí, který jsou průrazný, ale zároveň podivně kolísaj, jak kdyby hrály z posledního. Skladby se táhnou ve středním až plazivým tempu, na každou stranu desky se vejde jen jedna dvacetiminutovka, plahočící se od nápadu k nápadu. Žádný berličky typu sloka-refrén, Choir nápad pomalu vyždímou, odhoděj a zapomenou. Je to taková výprava surovou, utiskující krajinou, která ti nedá nic zadarmo, kde přežíváš spíš než užíváš.

Řekneš si, v metalu střihu Altarage nic novýho pod měsícem. Při pozornějším poslechu si ale začneš všímat detailů, co nesedí. Obrysy hor jakoby úplně nepřiléhaly k noční obloze, když mrkneš, tak cejtíš mezery, který tě znejistí. Když se vítr prohání skrz větvě stromů, ohýbá je podle nějaký zvláštní představy toho, jak by koruny měly vypadat, jako by znal jejich pravej tvar. Když ti vítr cuchá vlasy, hned je češeš zpátky, protože cítíš, jak jsou daleko od lebky, jakoby si něco snažilo vytvářet cestičku dovnitř. Voda si razí cestu z kopců v korytech připomínajících pokroucený jizvy a nechává za sebou svědectví starejch křivd a poškození.

Hudebně jsou tyhle podtóny rafinovaný. Pod vrstvou hrubýho kytarovýho zkreslení se plazí disharmonický rozklady někde na hraně pohřební odevzdanosti a okultních záležitostí typu Portal nebo Deathspell Omega. Kapitola sama pro sebe jsou parádní rozklížení bicích (tady se bere inspirace až z free-jazzovejch rozpadaček), který pomáhá budovat pocit nejistoty a znepokojení.

Celkově u Smithe Thee Smoldering Providence platí, že původ zla je potřeba pečlivě hledat, pravá pokroucenost desky jen málokdy vystoupí okatě na povrch (ale když už – v třetí části And Sing an Anthem for the Famine – tak to stojí za to). Tenhle přístup jsem cenil už na prvotině Songs for A Tarnished World, ale novinka ho dotahuje ještě dál.

Výraznější výtku bych tentokrát měl jen jednu. Choir rádi nabízí ke konci skladeb zrnka naděje. To by sám o sobě problém nebyl, koneckonců v první Bring Them Tired Ashes to the Black Waters zařazení pompézních kláves funguje, když ne perfektně, tak aspoň celkem obstojně. Ale ten cukrkandl v posledních pár minutách desky je fakt zbytečnej – jednak spoléhá na ohraný, jalový melodie, jednak se to do nálady desky prostě nehodí. Takže doporučuju závěr oříznout a poslech si nekazit.