Hodina šestnáct je na mathcore fakt královská porce času. Podvědomě očekáváš přehnaný ambice, epický skladby plný košatejch kudrlinek a technickejch fines. Ukaž, co umíš. Což v naprostý většině případů znamená ztrátu živelnosti, ztrátu tý neurvalý energie, intenzity, neurotičnosti, zkrátka toho, kvůli čemu se podobnejma krkolomnejma rozsekanejma celkama tak rád proplejtáš. Potkalo to nový The Crinn, potkalo to nový Journal, který se na novejch deskách utápěj v profesorskejch cvičeních a výsledek je dost sterilní.
Cleric ale maj poněkud jinej recept na to, jak vyplnit prostor. Nepotřebujou k

tomu velký kvanta not ani rozmáchlý kompozice plný stylovejch kotrmelců. Základ tvoří kombinace potemnělejch ruchů, hluků a chaotickejch sypanic, stejně jako na Daycare Demolition nebo Cumberbund (která se mimochodem objevuje i na tomhle CD). Tmavě ambientní plochy s industriálním nádechem, těžký tovární ruchy místy přecházející až v nefalšovaný noiseový tryzny, pod kterejma se válí rozplizlej ambientní podkres. Sypanice, který kašlou na současný trendy pískavejch běhaček á la Psyopus, jede se zatěžkaný rychlý sekání s přiznaným vlivem Chaosphere.
To jsou jen dva krajní póly, který se různejma způsobama splétaj a rozplétaj a tak je deska při pozorném poslechu daleko pestřejší, než by se mohlo na první pohled zdát. Při zachování dlouhejch stopáží u skladeb, kdy na každou v průměru vychází něco přes deset minut, zůstává na tuhle souhru velkorysý množství času, který Cleric bez potíží zvládaj. Gradace, při kterejch spojujou ty nejostřejší kytarový motivy s hlukovým bahnem samplů, se po dosažení vrcholu rozleptávaj ve hlukový lázni, aby se postupně přetavily do klidnějšího partu, ze něhož se postupně vyvine další zběsilost. Tohle vše poctivě, beze spěchu, pečuje se hlavně o atmošku a ne o instrumentální fígle.
Atmosféra. Temná, rozplizlá, amébní, to jsou jen některý z přídavnejch jmen,

který by se daly použít k jejímu neafektovanýmu popsání. Jo, a pohlcující. To hlavně, protože jinak si moc nedokážu představit, jak bych takovýhle peklo na jeden zátah vydržel. Kdybych měl jmenovat nějakou desku, která mi právě Regressions v týhle rozplizlosti připomíná, asi bych si vzpomněl na novou Dysrhythmii (však taky Cleric nahrávali u Marstona ve studiu a zvukově by se určitá příbuznost dala najít, hlavně v nepodbízivosti a lehký mlhavosti), i když nutno říct, že Cleric jsou o dost krutější a zlejší.
Abych to jasně shrnul. Čím to, že právě deska Regressions dokáže hodinu

a čtvrt nenudit a udržet pozornost? Nesnažej se totiž stopáž vyplnit přehršlí fíglů, serepetiček a žánrů, soustředěj se na atmosféru. A ta se rozpíjí jak černej inkoust; temná, agresivní a podivně rozplizlá. Ale i když tě pohltí a nepustí, tak není vůbec lehký vydržet do konce. Rozhodně jedna z nejintenzivnějších a nejtěžších desek, co jsem v poslední době slyšel.