Taková to byla senzace, když se před šesti lety objevila deska Parachutes tehdy neznámých Coldplay. Sbírka posmutnělých skororockových písniček s velkou mírou autenticity.
Jenže co je z nich teď? Sázka na jistotu, dobrá deska, kalkul, rozmělňování předchozí produkce, dobývání peněženek nebo překvapivý vývoj? Tak trochu všechno z toho, co jsem vyjmenoval; 62:35 ve prospěch negativ (ať si každý přebere sám, co z toho jsou). Franz Ferdinand, Muse, Coldplay (o Oasis se raději nebudu ani zmiňovat), Placebo, Manic Street Preachers, Cranberries a další. Všichni jakoby předem dodržovali pravidla daná osou objev-úspěch-stagnace-degrese. Kapelám z ostrova straší v hlavách přízrak nespoutané hitovosti (popěvky la-la-la) starých dobrých The Beatles (avšak i oni na vrcholu slávy natočili Abbey Road!!!), na druhé straně je neodmyslitelný vliv alternativních

hvězd Radiohead (ti však nikdy nic neuspěchali). Navíc k tomu připočtěme dvacetiletou hegemonii U2. Z této amorfní kaše hudebních nápadů a vlivů je lehké se ztratit. Proč??? Vždyť všichni angličtí interpreti tyto zdroje nejdříve implicitně (v mysli) poznají a využijí je, zároveň je překopou do své tváře, aby nakonec vykrádali sami sebe. Krásně vyplynuvší vztah inspirující-inspirovaný je tak definovaný.
Coldplay již nějaký ten pátek straší v rádiu, a proto se o jejich poslední desku musel takto opřít skutečně každý. Problém je v tom, že ty nejprovařenější a nejhranější věci jsou z desky téměř nejhorší. Ať už kolovrátková Talk nebo provařená Speed of Sound. Když se přeneseme přes příšerně tuctovou The Hardest Part a bonusovou Till Kingdom Come (co tam má co dělat?), dostáváme se k nejpřekvapivějšímu negativu: zpěv Chrise Martina je až zoufale falešný, především v přeexponovaných fistulích. Křehkost jeho vokálu se tak míjí účinkem. Ale kdo slyšet nechce, neslyší, že dámy. A přitom X&Y začíná skvělou nadýchanou Square One, ve které se sráží pozdní Floydovské období s písničkářstvím U2 (na ně si v průběhu desky člověk vzpomene víckrát, hlavně ve střednětempých skladbách a v používání kytary). Fix You není jen prvoplánovým ploužákem, jako i titulní záležitost..... i když EMI si o intencích autora myslí asi svoje. Ještě vypíchnout

výraznou A Message, možná Swallowed in the Sea a to je vše. Musím citovat Pavla Klusáka, jenž ovšem taktéž cituje: „Je tu překvapivé množství písní, které se nerozjedou,“ napsal suše časopis Rolling Stones. Billboard zase neúprosně rozebírá složení desky: pro teenagery jsou ploužáky, které se dobře poslouchají při sexu i po rozchodu, pak trocha rocku pro fanoušky U2 a k tomu skepse ze stavu světa pro všechny ostatní.“
Tím je pregnantně řečeno vše zásadní, mně nezbývá než dodat: bludný kruh se uzavřel. Coldplay by se měli zavřít do zkušebny někam za průmyslovou periferii a zkusit to znovu.