Mám-li vybrat jednu kapelu z tuzemské extrémní scény, která se neztratí ani v širém zahraničí, bez váhání volím Contrastic. Grupa s jedinečným přístupem ke grindcoru, jehož zákony přežvýkala a vyplivla z něj něco úplně jiného, kde neplatí žádné žánrové regule a kde jediným omezením je nechápavost posluchače. Pravda, je paradoxem, že comeback Contrastic nechal chladné právě fandy pravověrného grindu, protože Contrastic se z něj svým experimentováním nebývale vymkli.

Eponymní debut, jemuž nikdo neřekne kvůli krásce na obalu jinak než Ariel, se po dvaceti letech stal klasikou, která si díky odstupu času a větší internetové dostupnosti získala řadu fandů po celém světě. Ano, Contrastic určitě nebyli, nejsou ani nebudou jediní, kteří extrémní žánr prokládají elektronickými beaty, ale na rozdíl od drtivé většiny ostatních spolků u nich elektronika nebyla nikdy žádným dekorativním přívěškem, ale skladby na beatech přímo stály a byly jejich nedílnou součástí. Když si třeba z Chopin's Ulcerous Colic odmyslíte kytary a bicí, dostanete normální klavírní preludium.

Ale pojďme do současných dnů. Contrastic nejsou nijak superaktivní kapelou, která by chrlila jednu nahrávku za druhou, díky čemuž je ovšem každá jejich deska malým svátkem. Od comebackového pětiskladbového EP Jařmo uplynulo šest let, než spatřil světlo světa následovník, slovní hříčkou načichlý Mamun. To, co Jařmo jen naznačovalo, na plnohodnotné dvojce už vykvetlo v plné kráse. EP ještě mělo vazbu na melo/deathgrindové začátky kapely, ale na novince už přebírá dominanci směr, který – abych se záměrně vyhnul jakémukoliv škatulkování – bych popsal jako „atmosférická tvrdší kytarovka“. U Contrastic prostě nemůžete říct hardcore, emo, protože tyhle žánry se zavedeným výrazovým slovníkem skupina rozšiřuje, transformuje, zkrátka si s nimi dělá, co chce.

Co kapelu charakterizuje, je silný cit pro melodii. Bylo tomu tak i v minulosti, vzpomínáte na Sex With Four Walls? Tam se silná melodická linka táhne od breakbeatu s kytarovým kvákadlem až po nasypaný melodeathový riff. Na Mamun je to stejné, i když se dominantní styly obměnily. Úvodník Na Márách začíná elektronikou a podobně jako „Ariel“ pozvolna. Na post-metalový riff se nabalují mimozemské zvuky a až později se ukáže, že je to jen zauzlený zpěv Marlene Dietrich (snad se nepletu, zní to jako ona), který se proplétá melodickým emíčkem. Až pak se ozve Puti, díky jehož projevu Contrastic bezpečně poznáváme. Píseň končí vybrnkávaným klavírem jak ze zlaté éry filmu noir. A tím se dostávám k tomu hlavnímu, co dělá tuhle kapelou jedinečnou. Všechny zvuky, abstraktní ruchy či samply působí v hudbě samotné až nepatřičně, surreálně, jakoby je tam do nahrávky zanesl čas starých dob nebo kdosi zvenčí, snad z vesmíru a album díky tomu dostává až 4D rozměr. Možná i díky této filmovosti je na Mamun (a vlastně i Jařmo) slyšet proklamovaný závan vykořeněnosti Sudet (útržky němčiny apod). Tarvas Maniacus je hitovka, která asi nejlépe vystihuje nynější tvář skupiny – nepravidelný, sekaný emo riff je díky Třísymu nasypaný do grindové polohy, ale melancholická nálada tu i přes agresi dominuje. Na několika místech nahrávky – zejména při oddychovějších, zasněnějších vybrnkávačkách si nelze nevzpomenout na krajany Ravelin 7 - aby ne, hrál tam v mezidobí Třísy i Ubina, takže se kruh uzavírá. Contrastic jsou ale podstatě tvrdší – třeba Košile nabízí hardcore s ultrazemitým refrénem a vůbec se tu dost sype. Nezávazný přístup, nadhled i ironie se ukazuje i v textech – třeba Služebně starší nacista, kde z lyriky mrazí: „zmrdochod na fajront studuje v síti hrot - fakenews a hoax mu nejdou pod vous - pevně však věří, rasa bude svěží - jsi jinej - zafárej, nechci tě na světě - kudy chodí, tudy zmrdí - starší nacista má pro nás místa - ve vlaku na tábor do Polska - zrekreujem se, zyklon užijem - sprchovat bude se nás spousta - je služebně starší, v lebce mu haraší - pohleďte braši - cestu sem hordy si razí - náladu kazí - chce mít jen klid v šenku si hnít - konečně vyřešit vší deficit.“

Deska je jinak mnohem vážnější, než byly její předchůdci. Možná je až na škodu, že vtípky vymizely, od Contrastic jsem čekal více humoru. Na druhou stranu, Mamun zní díky tomu soudržněji než předchůdce. Skupinu tu i přes zřejmý hudební vývoj stále poznáte, ale je jasné, že s metalovou scénou už má pramálo společného. Je to škoda? To snad ani ne, jen to kouzlo míchání Chopinova klavíru s grindcorem nebo death metalu s breabeatem tu chybí. Je to asi klišé, ale Contrastic prostě dospěli.